To, co v Kakunodate nesnasim nejvic, nema chut

To, co v Kakunodate nesnáším nejvíc.
Nemusím o tom přemýšlet. Napadne mě to hned.
Jsem to já.

Existuje v Kakunodate něco zbytečnějšího, než jsem já?
Před více než třiceti lety by se dost lidem ulevilo, kdybych zmizel. Někteří to měli napsané ve tváři. Jména neuvedu. Neuvedu, ale pamatuji si je.

V poslední době je ale něco jinak.
Nikdo si mě nevšímá. Když se míjíme, nepodívají se. Ani neuhnou.
Když mnou v ulici samurajských sídel prošel turista, zastavil jsem se. On ne.

Ano, už jsem vzduch.
Jsem tu, nejsem tu, je to jedno.

...A když jsem došel až sem, něco mi došlo.
Vzduch. To je přece vzduch.

Vzduch je potřeba.
Bez něj se umírá.

Zjistil jsem si to. Vzduch je ze sedmdesáti osmi procent dusík, z dvaceti jedna procent kyslík a zbylé procento je argon a kdovíco ještě.
Já jsem na samém okraji toho jednoho procenta. Mám na starosti někde pod desetinnou čárkou vzduchu Kakunodate.

A když to mám na starosti, mám i odpovědnost.

Třešně kvetou nejspíš proto, že vydechuji. Důkaz nemám. Nemám, ale nikdo to ani nevyvrátil.
Řeka Hinokinai teče a sníh padá shora proto, že proti tomu nic zvláštního nenamítám.
Během tří dnů slavnosti nejsem v žádném chonai, tedy v žádné ze čtvrtí, které slavnost pořádají. Nejsem tam, a přesto mě všichni dýchají.

Upřímně řečeno je to ale dost špinavý vzduch.
Jsem si toho vědom, a tak se skoro deset let snažím přidat do něj umami, tedy tu chuť, kterou nikdo neumí pojmenovat.
Ponořit do toho list řasy, jako by šlo o vývar. Přisypat něco jako tajnou ingredienci. Psát. Vyrábět. Říkat věci, na které se nikdo neptal.
Dokonalé koření se mi ale pořád nedaří.

Však také ne.
Chci proměnit v chuť právě tu složku, kterou lidé nesnášejí. Sáhnete po ní a v ruce nic nezůstane.
Přesně vzduch.

A nikdo neochutnává.
Ke vzduchu bez chuti se nikdo dobrovolně nepřibližuje.

To je v pořádku. Naopak, ať se na mě raději zapomene.
Vzduch, kterého si někdo všimne, nikdy nestojí za nic. Buď smrdí, nebo se z něj kouří, nebo je zima.

Budu tedy dál plout tam, kde si mě nikdo nevšimne.
Nepovšimnut, a přesto pořád ochucuji.

Až prý zmizí složka, kterou v Kakunodate nesnáším nejvíc, chuť bude hotová.
Hotový vzduch ale ještě nikdo nedýchal.