Podival jsem se ke hvezdam prilis pozde

Kakunodate a Akita bijin

Existují Akita bijin doopravdy? (Akita bijin: „krásky z Akity“, odedávné označení pro ženy z tohoto severního kraje.)

Odpověď zní ano.

Nejde přitom o tvář. Grácie je v každém drobném gestu. Slova jsou volena měkce. Dokážou lidmi pohnout, aniž by kdy zvýšily hlas. Když má někdo potíže, nedělají z pomoci divadlo; prostě už se tím tiše zabývají, s naprosto všedním výrazem. Takových žen je tu spousta a nikomu to nepřipadá pozoruhodné.

I záda ženy, která odhazuje sníh, jsou rovná. Potkáte ji za mrazivého rána na cestě a úklona přijde dřív, než si jí stačíte všimnout. Akitské nářečí má oblé konce slov. Jediné „nda“ — ano, tak je to — promění vzduch v místnosti podle toho, kdo je vysloví. To se nedá nacvičit.

Bylo jich příliš mnoho, a tak jsem si toho nikdy nevšiml.
Přesněji řečeno, přes padesát let jsem žil v přesvědčení, že takový svět prostě je.

Bylo to tak už od dětství.
Dívky mého ročníku, o něco starší, ženy o generaci starší. Okouzlila mě každá z nich.

Myslel jsem, že je to běžné.
Mýlil jsem se.

Běžné to nebylo. A právě v tom podle mě spočívá podstata Akita bijin. A netýká se to jen Kakunodate. V celém tomhle okolí jich bylo příliš mnoho.

Spolužačky jsou podvod

Nejhorší jsou ze všech spolužačky.

Vzpomínám na školní léta. Profil dívky, která se u okna na chodbě směje s kamarádkami. Pohyb rukou, když se rozdával oběd. Někdo sedí na studené podlaze tělocvičny a objímá si kolena zimou. Ať dělaly cokoli, nedokázal jsem odtrhnout oči. Z učebnic si nepamatuji vůbec nic, ale tyhle výjevy mám dodnes podivně ostré.

Kdyby to bylo všechno, byl by z toho příběh o mládí.
Potíž je v tom, že dnes jsou přitažlivější.

Setkat se se spolužačkou blízko šedesátky je překvapení. Existuje elegance, která přichází teprve tehdy, když žena přestane soutěžit mládím. Způsob, jakým nalévá saké. Trpělivost vyslechnout opilého chlapa až do konce jeho nesmyslné historky. Paměť, která si drží nejen vaše jméno, ale i poměry ve vaší domácnosti. A když se někomu nedaří, všimne si toho obvykle jako první právě žena.

Na odchodu jedna z nich řekne: „Ať neuklouzneš.“
Je to jen věta na rozloučenou. Vím to. I tak mi vydrží na celý večer.

Kolik jen je přitažlivých žen. Čím jsem starší, tím zřetelněji na nich vidím, co je dobré. Než jsem to uviděl, patřily už všechny do jiných domů.

Lež o hvězdách

S Hakatou to bylo stejné. Pokaždé, když jsem tam byl, pokaždé, když jsem někoho minul, byl jsem okouzlen. V krajích, o kterých se odedávna říká, že se v nich rodí krásky, jich opravdu je víc. Není to pověra, je to fakt.

Zvláštní je, že v Tokiu, kde by se to všechno mělo sbíhat, jsem nic takového nezažil ani jednou. Neznamená to, že tokijské ženy jsou horší. Krásných tam byly bezpočty. Jenže já byl venkovan, který jen procházel kolem, a neměl jsem právo ani klid se zastavit a dívat se. Půvab člověka asi neuvidíte, dokud sami nestojíte nohama na zemi.

Když jsem byl mladý, řekli mi, že žen je jako hvězd, nespočet, a mě to uklidnilo. Není kam spěchat. Někde, někdy.

Teprve ve stáří mi to došlo.
Je jich opravdu jako hvězd. To sedělo.
Chyba byla v tom, že jsem ten nespočet považoval za svůj. Hvězd je bezpočet, ale těch, na které jsem mohl dosáhnout, bylo od začátku tolik, že by se daly spočítat. A každá z nich měla svou dobu, kdy se dalo potkat.

Všechny ty doby jsem nechal proklouznout.

Navrch trpím nemocí. Ne chunibyo, tedy blouzněním čtrnáctiletých, ale tím, čemu říkám fudži-bjó, jinak též nemoc Tora-sana. (Tora-san: hrdina dlouhé filmové série, který se v každém díle zamiluje a pokaždé odjede, aniž by cokoli řekl.) Zamiluji se, vznáším se, a v rozhodující chvíli se beze slova vrátím domů. Lék na tuhle nemoc zatím nikdo nevynalezl.

Ženám svého ročníku se dodnes nedokážu podívat do očí. Když jsem byl warashi — dítě, jak se tady říká — okouzlily mě natolik, že jsem nevěděl, co si počít, a jediný způsob, jak jsem to uměl dát najevo, byl ten nejhloupější: ubližoval jsem jim. Pro ně to je nejspíš jen nepříjemná vzpomínka. Uplynulo přes čtyřicet let a ten dluh jsem nesplatil.

Rozsudek

Nedávno jsem se se spolužačkou zase potkal.
Sotva si sedla vedle mě, se smíchem prohlásila:

„Ty jsi mi jako děcko dělal naschvály, viď.“

Rozsudek po čtyřiceti letech. A ještě s úsměvem.

Měl jsem se na místě omluvit. Nebo jí rovnou říct pravdu, že to bylo proto, že jsem byl zamilovaný. Na tuhle jedinou větu jsem vlastně čtyřicet let čekal.

A když ta chvíle konečně přišla, z úst mi nevyšlo vůbec nic.

Nemračil jsem se. Jen mi hanbou nevyšel hlas, a tak jsem se jí jen díval do tváře. Zvenčí to muselo vypadat jako nevrlý chlap ve středních letech, který na úsměv odpoví mlčením. Čtyřicet let příprav, a tohle byla moje obhajoba.

Tora-san by se v té chvíli vydal na cesty.
Já jsem uvnitř panikařil, držel na tváři křečovitý úsměv a musel jsem na tom místě vydržet až do konce hostiny.

Cestou domů jsem se podíval na oblohu.
Srazy spolužáků bývají v zimě. Ani jedna hvězda. Jen šedé nebe a z něj padá bílý prašan.

Hvězdy, kterých měl být nespočet, vidět nejsou.
Místo nich po mně Země hází prašan a říká: „Hoji ti fakt chybí.“ (Hoji: v akitském nářečí rozum, soudnost. Hoji-ne na znamená zhruba „nemáš to v hlavě srovnané“.)

Když sníh dopadne na tvář, je hjakkoi. Mrazivý, jak se tady říká.