Proti byl jen jeden wakamono

Podle zákona se hikiyama (velký dřevěný vůz, který se táhne ulicemi) počítá jako zvláštní vozidlo. Proto je nutné ještě před začátkem slavnosti Kakunodate no Omatsuri (slavnost města Kakunodate) odevzdat policii předem plán jízdy: kterými ulicemi, kterého dne a v kolik hodin. Sepsat na papír a odevzdat. Dnes to nikdo nezpochybňuje.

Byla ale doba, kdy to samozřejmé nebylo.

Kakunodate no Omatsuri nemá pevný rozvrh na všechny tři dny ani pevnou trasu. Když se dva vozy potkají v ulici, vedou obě strany kóšó (vyjednávání o tom, který vůz projede první). Pokud se nedohodnou, může se dohadování na místě protáhnout na hodinu i na dvě. Když vyjednávání ztroskotá, vozy do sebe navzájem naráží, čemuž se říká yama-buttsuke, a ani na to není žádný časový limit. Pokračuje to, dokud jedna strana neustoupí nebo dokud nejsou spokojené obě.

Jinými slovy, nikdo neví, kdy to skončí. A po nás se chtělo, abychom předem sepsali něco, co se předem vědět nedá. Že to skřípe, bylo jasné od začátku.

Jak k tomu tedy došlo? Jak si to pamatuji já, nárazy vozů pokračovaly rok co rok pořád dál, až policii nakonec došla trpělivost a přišla s otázkou času. Tady mám paměť mlhavou a mohu se v detailech mýlit. Náladu té doby si ale pamatuji.

Jedna věc je zvenčí těžko pochopitelná. V Kakunodate nestaví vozy jen čónai (městské čtvrti) nebo celé ulice. Existují i vozy, které staví wakamono (doslova "mladí muži").

Vezměme wakamono, u kterého jsem byl já. Stojí za ním tři čtvrti a z těch tří se dají dohromady mladí, kteří chtějí jít do slavnosti, a společně provozují jeden vůz. Čtvrť nikomu nenařizuje, že musí. Jsou to sami wakamono, kdo obchází ty tři čtvrti a vybírá dary, a z těch peněz vůz jede.

Tři čtvrti tedy vozu wakamono pomáhají, ale nemají nad ním vůbec žádnou pravomoc. Nemluví mu do toho. Je to opravdu vůz těch, kdo u něj chtějí být.

Pak z toho byl poprask. Psaly o tom místní noviny, mluvila o tom televize.

Byl jsem tehdy zhruba středoškolák, takže podrobnosti neznám. Jednu věc si ale pamatuji přesně. Nebylo to tak, že by se od začátku postavili všichni. Proti byl jeden jediný wakamono. A navíc to byl wakamono právě z té části města, kde tehdy stála policejní stanice. Proto se z toho stala velká věc.

Tehdy jsem si myslel, že mají pravdu. Nechtěl jsem, aby nějaká policejní stanice určovala časy naší slavnosti.

Policie se ale nehnula. Kdo neodevzdá plán jízdy, ten se slavnosti nezúčastní. Trvali na tom neústupně.

Dnes chápu, že jinak to nešlo. Zevnitř to vypadá takhle: je to přísná slavnost, která se drží po generace, a úřady ani policie do ní nemají co mluvit. Ten pocit je upřímný. Zvenčí to ale vypadá jinak: lidé pijí, vozy do sebe naráží, a dokud je někdo nezastaví, neskončí to. Ulice zůstávají uzavřené. To skutečně působí nezvykle, je to obtěžující a je to únavné. Říct, že to bylo za hranou, není vůbec mimo.

Jestli to byl výkonný výbor, nebo schůze odpovědných vedoucích, to nevím. Slyšel jsem ale, že se jednalo hodně. A do konce byl proti jen ten jeden wakamono.

Nakonec jejich vedoucí řekl, pokud si to pamatuji správně, něco v tomto smyslu:

"Nemám právo brát mladým, kteří se účastní, jejich radost. Proto jsem plán odevzdal."

Těmi "mladými" se myslí právě vůz, u kterého jsem byl já. Kdyby si prosadil svoje, mohli jsme o účast přijít. Ustoupil tedy o krok a zvolil podobu, ve které se dalo dál slavit.

Tehdy jsem byl na starší generaci opravdu hrdý. Co chtěli říct, řekli nahlas. A když to nešlo, kvůli tomu, co přijde potom, ustoupili. Mám pocit, že právě díky takovým lidem měla slavnost svůj žár.

Tím to ale nekončí.

Titíž lidé si na schůze stěžovali. Ať už se to jmenovalo výkonný výbor nebo schůze odpovědných vedoucích, probíhalo tam prý "skoro jen předávání zpráv". Přečte se, co se rozhodlo loni, a pošle se to beze změny dál. Pak nemá smysl schůzi vůbec svolávat, říkali.

Myslím, že právě tohle se dnes vrací jako dluh. Kdyby se tehdy doříklo, co se říct mělo, a rozhodlo, co se rozhodnout mělo, mohli jsme mít otázku jízdy i bezpečnosti víc po svém. Když se rok co rok jen předávají zprávy, důvody pravidel se postupně rozostří. A ti, kdo jsou uvnitř, si toho rozostření nevšimnou.

Později při slavnosti přišel o život člověk. Vznikla komise pro bezpečnost a hlídání času i ohlašovací povinnost se výrazně zpřísnily. Že pravidel, která mají chránit, přibývá, je přirozené. Ale jestli je přijmeme proto, že nám je někdo nařídil zvenčí, nebo jestli si je zavedeme proto, že jsme si je sami promysleli, to je rozdíl jako den a noc.

Držet pravidlo jen proto, že to tak někdo řekl. Dělat to letos tak, jak se to dělalo loni. Když se v tom pokračuje, pravidel bude počtem dost, ale nikdo už neřekne, proč tam jsou. Řečeno tvrdě: je to slavnost, která je na pohled krásná a uvnitř prázdná.

Dokud jsem se účastnil, občas jsem si na tu věc vzpomněl a říkával jsem:

"Konna mon ne ba hja, motto omošire no ni." (Kdyby tohle nebylo, byla by mnohem větší zábava. V akitském nářečí.)

Dnes si myslím něco trochu jiného. Ne "bez toho by to bylo lepší", ale "škoda, že jsme si to tehdy pořádně nevyjasnili".

Tenhle příběh se na internetu najít nedá. Psal jsem ho jen po paměti, takže něco bude jistě špatně. Přesto věřím, že šest nebo sedm věcí z deseti předávám přesně.

Nikdo o tom nemluví a nikdo o tom nepíše. Proto jsem to napsal.

(Mimochodem, vedoucí, který byl tehdy proti, později vydal knihu se svými názory. Kdo bude hledat, najde ji.)