Výkonný výbor i schůze vedoucích byly přidány až později

Před časem jsem napsal článek "Proti byl jen jeden wakamono". Napsal jsem v něm, že nevím, jestli místem, kde se tehdy jednalo, byl výkonný výbor, nebo schůze odpovědných vedoucích.

Nesedělo mi napsat, že to nevím, a nechat to tak. Zjišťoval jsem to tedy. A když už jsem u toho, napíšu i to, jak tyhle orgány vidím já.

Nejdřív ty dvě organizace, jejichž jména zná každý. Tady nevycházím z paměti, ale z oficiálních stránek města Semboku.

Stránky města používám proto, že Kakunodate no Omatsuri (slavnost města Kakunodate) žádné vlastní oficiální stránky nemá. Slavnost, která je v Japonsku vedena jako významný nehmotný folklorní kulturní statek a je zapsaná i u UNESCO, dnes nemá vlastní web. Připadá to divné jen mně?

Tou první je výkonný výbor pro vozové obřady slavnosti v Kakunodate. Řídí slavnost jako celek a tvoří ho spolek pro zachování slavnosti v Kakunodate, rada hariban (uliční stanoviště, která zprostředkovávají mezi vozy), schůze odpovědných vedoucích vozů, obchodní komora Semboku, město, městská školská rada a turistické sdružení Tazawako-Kakunodate, které dělá sekretariát. Informace pro návštěvníky, mobilní toalety, dopravní omezení, bezpečnostní pravidla. Berte to jako stranu, která drží celek pohromadě.

Tou druhou je schůze odpovědných vedoucích vozů. Je jedním z těles, z nichž se výkonný výbor skládá, a je mnohem blíž terénu: scházejí se na ní odpovědní vedoucí vozů z jednotlivých čónai (městských čtvrtí).

Existuje i záznam, ze kterého je vidět vztah mezi oběma. V oznámení z jednoho z let, kdy ještě běžela epidemie, schůze vedoucích přes léto vypracovala pokyny k nákaze a k úpalu a výkonný výbor, který se sešel později, jejich obsah potvrdil. Schůze vedoucích připravuje, výkonný výbor potvrzuje. Takový pohyb je zaznamenaný.

Tady mi to ale skřípe.

Občas se dá dočíst, že schůze vedoucích je místem, kde se určuje pořadí návštěv svatyně a obětin. Žádný městský dokument, který by to tvrdil, jsem nenašel. Naopak, veřejné podklady jasně uvádějí, že trasa návštěv jednotlivých vozů pevně daná není, a proto se z toho stává yama-buttsuke (náraz dvou vozů), když se vozy cestou potkají a vyjednávání nedopadne.

To odpovídá tomu, co znám. Pokud je jako pořadí něco dané, pak je to pořadí návštěvy u Satakeů, a víc toho není. Nic dalšího dané není. A protože dané není, řeší se to na místě, v den slavnosti, vyjednáváním.

Co tedy ta schůze dělá? Zbývají pravidla jízdy a bezpečnostní ujednání. Jednou za rok sepíše pokyny a výkonný výbor je potvrdí. Takový je obraz, který se dochoval.

Neříkám, že je to špatně. Ale i tak to vypadá, že to končí formalitou, předáním zpráv a ničím víc. Přinejmenším já jsem nikdy neslyšel, že by se na té schůzi něco rozhodlo nebo že by ta místnost měla nějakou váhu.

Jeden příklad se v záznamech dochoval. Je z roku té nehody, o které jsem psal v předchozím článku. V textu, který vznikl na straně výkonného výboru, stojí v podstatě toto: rok předtím se konec protáhl hluboko za plánovaný čas, jednotlivé čtvrti proto byly požádány, aby jízdu zkrátily; výsledek zabral zhruba stejně dlouho jako předtím; a body dohodnuté předem se v den slavnosti dařilo naplnit jen těžko.

Co se rozhodne, se v den slavnosti nedodrží. A přestože se to ví, příští rok se to rozhodne stejně a stejně se to nedodrží. Takhle nevypadá místo, kde se rozhoduje.

Napíšu to upřímně. Já smyslu těchto rolí pořádně nerozumím. Nebo spíš: napadá mě jen to, že vznikly proto, že jinak se slavnost nedala udržet v chodu.

Jsou to funkce na tři dny v roce. Správně by vůbec neměly být potřeba. A přesto bez nich slavnost nedrží pohromadě navenek. Musí být okénko, přes které se dá jednat s policií, s městem i s návštěvníky. Tak se zavedly. Takový mám z toho pocit.

Že v těch křeslech sedí lidé úrovně odpovědných vedoucích, o tom není sporu. Tohle není nic proti nim. Ale vznikly až později. A komise pro bezpečnost, jak jsem psal v předchozím článku, vznikla až poté, co jsem skončil. Původní funkce to rozhodně není.

A právě tady si odvolávání na tradici samo odporuje.

Kdyby to byl někdo promyslel doopravdy, dalo se využít staré funkce.

Vůz své role dávno má. Sekininša, který řídí celek, a kóšó-in, který se domlouvá s ostatními vozy. Oba nosí šerpu. Kdo jakou roli zastává, je poznat zvenčí.

A uvnitř kóšó-in existuje i označení wakamono-gašira. Podoba "role uvnitř role" tedy existuje už dnes.

Pro pořádek: funkce sekininša sama o sobě je stará. Až později vznikla ta schůze, na které se tihle vedoucí scházejí napříč čtvrtěmi.

Když je to tak, nemuseli jsme zvenčí přidávat nové schůze a komise a mohli jsme potřebné funkce nechat vyrůst ve tvaru "kóšó-in pro to a to". Takhle to vidím já. Je to jen můj nápad a v detailech se mohu mýlit.

Nestalo se to. Místo toho se zvenčí stavěly nové orgány. A od té chvíle by tvrzení, že držíme staré pořádky, nemělo obstát.

Dodám, že kdy výkonný výbor a schůze vedoucích vznikly, jsem nezjistil. Aspoň ve veřejně dostupných materiálech to není. Kdyby tu byly odjakživa, člověk by čekal, že se nějaké datum dochová.

A řeknu to na rovinu: nemám v úmyslu dělat pořádný výzkum. Tedy nebudu sedět v knihovně a probírat se papírovými prameny. Co mám v hlavě a co se dá posbírat na internetu. Z toho je tenhle text napsaný.

Přidané věci nejsou jen tyhle.

Existuje funkce šónen-hančó. Zastává ji žák třetího ročníku nižší střední školy a drží pohromadě děti, které táhnou vůz. Wakamono, který vůz staví, běží na přísném žebříčku podle věku, takže tahle funkce je posledním stupněm předtím, než dítě přejde mezi dospělé wakamono.

Ani tahle funkce tu nebyla odjakživa. Bylo to v roce 1981, v roce, kdy jsem nastoupil na nižší střední školu. Škola se rozpadala a lidé kolem si nevěděli rady. Wakamono proto do funkce šónen-hančó záměrně dosadil ty nejproblémovější žáky. Dej klukovi roli, a aspoň po dobu slavnosti nebude zlobit. Tak to začalo. Myslím, že jako první to udělal wakamono, u kterého jsem byl já, ale jistý si tím nejsem.

Nemyslím si, že to bylo špatně. Spíš naopak, přijde mi to dobře promyšlené. Před sebou měli problém, vlastní hlavou k němu vytvořili funkci a sami si ji odřídili. Nevznikla proto, že by jim to někdo zvenčí nařídil.

Jinými slovy, funkci lze vytvořit, když je potřeba. Odjakživa se to tak dělalo.

Což znamená, že s otázkou jízdy i bezpečnosti se dalo naložit stejně. I ten plán jízdy, o kterém jsem psal v předchozím článku, se dal zabudovat do vlastních funkcí, místo aby se přijal proto, že nám ho zvenčí předali.

Přidávat zvenčí organizace s novými názvy je jistě rychlé. Ale čím je to rychlejší, tím dál se důvod každého pravidla vzdaluje lidem uvnitř.

I tenhle text je namíchaný z mé paměti a z toho, co jsem si dohledal. Něco v něm bude jistě špatně.

Jedním si ale jistý jsem. Podoba, kterou slavnost má dnes, není podoba, kterou měla vždycky. Někdo pokaždé usoudil, že je něco potřeba, a přidal to.

Když je to tak, pak i to, co se bude přidávat od teď, můžeme rozhodovat my sami, místo abychom to nechávali na někom zvenčí.

Nakonec návrh.

Jestli výkonný výbor a schůze vedoucích budou každý rok končit jen předáním zpráv a ničím víc, pak je v téhle podobě jedno, jestli existují. Sejít se před slavností a po ní, přečíst loňský papír a poslat ho beze změny dál. To je jen něco, co tam stojí.

Jestli jsou opravdu potřeba, měly by se přestavět. Nejde o to přidat zvenčí další orgán. Jde o to dát tomu, co už existuje, skutečnou pravomoc. Ne organizace na tři dny, ale místo, kde se dá mluvit kdykoli během roku. Podoba, kterou lze svolat kterýkoli z tří set šedesáti pěti dní, kdy je to potřeba. A hlavně taková, která nekončí pouhým předáním zpráv.

Místo, kde se rozhoduje, a v něm lidé, kteří umí vysvětlit proč. Už jen to by stačilo k tomu, abychom se dostali ze stavu, kdy nám nezbývá než přijímat, co nám řeknou zvenčí.

Jednu věc přiznávám. Od doby, kdy jsem skončil, uplynulo víc než třicet let. Možná to tedy dnes už funguje. Ale podle toho, co slyším, se od dřívějška nezměnilo vůbec nic. Na ničem jiném můj návrh nestojí.

No. Dnes je to uvažování člověka zvenčí, takže možná nikdo poslouchat nebude. Přesto ten návrh aspoň napíšu.