Několik dní jsem přemýšlel, co je na Kakunodate dobré

Na svůj web jsem přidal novou rubriku o Kakunodate. Když jsem ji přidal, musel jsem do ní něco napsat, a tak jsem se rozhodl začít článkem o tom, co je tu dobré. Jestli chci nějaké místo kritizovat, měl bych to dělat s vědomím toho, co je na něm dobrého.

Přemýšlel jsem několik dní. Nepřišlo nic.

Napadlo mě, jestli mi jen neztuhla hlava, a tak jsem se zeptal umělé inteligence, jestli chápe, že na Kakunodate je něco dobrého. Vrátilo se mi tohle: půdorys města z roku 1620, který je dodnes téměř nedotčený; řada sakur na hrázi řeky Hinokinai a převislé sakury ve čtvrti samurajských domů; a kabazaiku, místní řemeslo z třešňové kůry. Nic z toho není špatně. Všechno to tady opravdu je.

Ale při čtení mě něco zarazilo. Všechno na tom seznamu bylo něco, co spotřebovává návštěvník. Jestli se tu dobře žije lidem, kteří tu bydlí, je jiná otázka. To, co jsem několik dní marně hledal, bylo myslím na té druhé straně.

Když se ohlédnu, není to nic nového. Na základní škole byl můj sen chytat královské lososy a stavět sruby v Kanadě. Vzal jsem si mangu "Tsurikichi Sanpei" od Takao Yaguchiho úplně k srdci. Jenže Sanpei se odehrává v Akitě a já jsem opravdu chodil s prutem k řece Hinokinai. Rybařil jsem ve stejné řece, a přesto jsem si představoval Kanadu. Dávno předtím, než jsem onemocněl, jsem už chtěl žít v jiné prefektuře.

Takže mám Kakunodate v nelásce? Nebo jsem tu jen nechtěl být? Dlouho jsem to nechával nerozhodnuté a nerozhodl jsem to ani teď. Myslím si ale, že tehdy mi nevadilo to místo samo, ale spíš pocit, že dokud tu zůstanu, můj vlastní příběh se nepohne dál. Sruby a královští lososi nebyli schovaní někde za Kakunodate. Byly to věci, které tady neměly pokračování.

A dnes jsem se v Kakunodate usadil.

Lidé, kteří dokázali pojmenovat, co je na životě tady těžké, nebyli shodou okolností místní. Ti, kdo se sem přistěhovali z jiných prefektur a z jiných chonai - městských bloků, které zároveň slouží jako pracovní jednotky slavnosti -, říkali všichni totéž: je tu těžké vycházet s lidmi. Cítil jsem to i já. Závazky chonai, které přicházejí s kakunodatskou slavností, tření se sousedním domem - v tomhle městě to byly běžné věci.

To je ta podstatná část. Lidé, kteří přišli zvenčí, říkali totéž, co jsem cítil já, a nezávisle na mně. To znamená, že tohle není otázka něčí povahy ani toho, že by si spolu lidé nesedli. Vychází to ze struktury města.

Chonai v Kakunodate nese dva významy naráz. Je to blok, ve kterém bydlíte, a zároveň organizace, která vyváží na ulici hikiyamu, slavnostní vůz. Když se ty dvě věci překrývají, mizí možnost ustoupit od vztahů se sousedy. Ve městě se s vedlejším domem pohádáte, začnete se mu vyhýbat a tím to končí. Tady budete s tím samým sousedem od srpna chystat přípravy a v září vedle něj táhnout vůz. A v kakunodatské slavnosti je střetávání chonai s chonai zabudované do samotné akce. Uvnitř se po vás žádá, abyste drželi pohromadě, navenek se soupeří. Jako konstrukce mezilidských vztahů to vytváří značný tlak.

Takže sakury, samurajské domy ani kabazaiku to nevyváží. Tíha vycházení s lidmi na vás dopadá každý den. Květy vydrží dva tři týdny. Nevyrovná se to.

Přesto se sem lidé stěhují a zůstávají. Dřív jsem předpokládal, že to jsou lidé, které jednání s ostatními baví nebo jim jde. Když se ale podívám pozorněji, zůstávají právě ti, jejichž postoj ke kakunodatské slavnosti je jednoznačný. Buď mají živnost obrácenou k zákazníkům a nezajímají se vůbec, nebo jdou přesně opačným směrem. Nikdo není uprostřed.

Proč není nikdo uprostřed? Protože střed stojí nejvíc. Chonai nemá kategorii pro lehkého člena. Když se zapojíte napůl, dopadnou na vás všechny povinnosti vnitřku a zacházení vyhrazené cizím se přitom nezmění. Výdaje rostou a postavení nezískáte. Levnější je udělat všechno, nebo hned na začátku prohlásit, že s tím nechcete mít nic společného. Ponecháni sami sobě se lidé vychýlí na jeden nebo druhý konec.

To také ukazuje pořadí, v jakém staré chonai přicházejí o obyvatele. Mizí podle mě ti, kdo se vychýlit nedokázali. Čím víc si člověk zakládá na dobrých vztazích, tím déle se snaží zůstat uprostřed a tím víc ho to opotřebuje.

Pravda nepravda, slyšel jsem i tohle. V jednom chonai nemá nikdo z tamních obyvatel žádnou odpovědnou funkci ve slavnosti, a přesto se od nich vybírají příspěvky, a když účastníci přicházející zvenčí řeknou, že se má postavit nový hikiyama, obyvatelé udělají, co se jim řekne. Slyšel jsem o jednom takovém případě a předpokládám, že existují i další podobně utvářené.

Jestli se lidé, kteří tam bydlí, doopravdy neúčastní, mělo by stát za úvahu s tím úplně přestat. Aspoň já si to myslím. Jenže ta slova nikdy nezazní.

A je chyba vysvětlovat to mlčení tím, že dotyční nemají dost odvahy.

Strana, která vyváží vůz na ulici, a strana, která kryje náklady, jsou dnes dva různí lidé. Ti, kdo nesou zátěž, nemají slovo, a ti, kdo rozhodují, nenesou nic. Organizace utvářená tímhle způsobem vždycky zlomí nejdřív tu platící stranu. Když někdo řekne, že je to obtěžující, není to stížnost. Je to hlášení faktu.

Sám jsem taky chodil vybírat příspěvky. Nemálo domů mě odmítlo. Už na to nemáme v rozpočtu místo. Rozhodli jsme se neúčastnit. Nezůstal tu nikdo, kdo by chodil. Formulace se liší, ale docházejí na stejné místo. Domy, ze kterých se stali pouzí plátci, odpadávají jeden po druhém.

Můj dům platil taky. Deset tisíc jenů na příspěvcích a k tomu na obchůzku yaya, která prochází chonai, dva sho (asi 3,6 litru) saké a dar tři až pět tisíc jenů. I potom, co jsem se přestal slavnosti účastnit, jsem těch deset tisíc nějakou dobu platil dál, pak jsem to snížil na pět tisíc a pak na tři. Následující rok už nepřišel vybírat nikdo.

Při deseti tisících chodili každý rok, při třech ne. Jestli je to tak, pak nikdy nešlo o to, jestli do chonai patřím. Šlo o částku.

Tak proč nikdo neřekne, že by se s tím mělo přestat? Protože náklad přestání dopadne na jednoho člověka, naráz a celý. Náklad pokračování se tence rozprostře mezi všechny v chonai, každý rok kousek, ale náklad okamžiku, kdy někdo řekne dost, dopadne na toho, kdo to řekl. A v Kakunodate si všichni do konce života budou pamatovat, kdo přesně to byl. Ani se odstěhovat a utéct nejde. Dokud tahle nesouměrnost platí, nikdo nepromluví, i kdyby byl proti úplně každý. Mlčet je racionální.

Když jsem došel až sem, něco mě napadlo.

Nejspíš každý z nich věří, že je jediný, kdo to takhle cítí. Ve skutečnosti nechce pokračovat nikdo, ale každý si všechny ostatní vykládá tak, že chtějí, a tak akce přežívá s nulovým počtem skutečných zastánců. Není to vzácný jev; ve skupinách se to prý stává poměrně často.

Staré zvyky se mají dodržovat - to se v tomhle městě říká často. Ale počet lidí, kteří tomu doopravdy věří, může být mnohem menší než hlasitost těch hlasů. Protože to nikdo nenadnese, nikdo to nikdy neověřil.

Jestli mám návrh, pak ten, že není potřeba, aby někdo sebral odvahu. Je potřeba spočítat. Rozdat do každé domácnosti v chonai lístek a nechat lidi napsat anonymně. Už jen to odstraní problém toho, kdo promluvil první. Jestli by to někdo vůbec dovolil, je jiná věc a v tom je ta skutečná zeď, ale klíč k situaci, kdy nikdo nemůže promluvit, leží v proceduře, ne v odvaze.

A přesto, když jsem to napsal, sám jsem se o to zarazil. Nechci, aby akci, která běží po staletí, vychýlila na jednu nebo druhou stranu hromádka posbíraných lístků. Tohle je obřad k uctívání bohů. Bylo by to neuctivé vůči Shinmeisha i vůči Yakushido a vůči něčemu, co v téhle zemi zapustilo kořeny, by to nebylo nic než neúcta.

Takže jestli se má něco počítat, není to, jestli akce žije nebo umře. Je to zátěž. Samotná obětina je posvátná věc, ale jak často se hikiyama staví znovu, kdo kolik platí, jestli chonai bez účastnících se obyvatel dál platí peníze a nic víc - to jsou ujednání na lidské straně. Bohové rozdělení příspěvků nestanovili. To, že jsme nic z toho ani jednou nevyslovili nahlas, je to, co dnes město ztenčuje.

Nakonec jsem článek o tom, co je na Kakunodate dobré, nenapsal.

Myslím, že to, že jsem ho nenapsal, je samo o sobě informace o tomhle městě. To dobré není něco, co najdete hledáním. Je to něco, co vám samo padne do očí. Jestli několik dní přemýšlení nepřineslo nic, znamená to jen, že mi teď do očí nepadá nic.

Jestli něco je, je to na straně starých vzpomínek. Je tu knihkupectví, které nám domů doručuje už přes padesát let. Ve městě s víc lidmi takový vztah nevznikne. Vychází ze stejné struktury jako ta hustota kontaktu, kvůli které je tady dusno. Dvě strany jedné mince, myslím.

Protože je hustota vysoká, věci pokračují. Že kakunodatská slavnost běží skoro čtyři sta let, je nejspíš totéž. Lidé se nemůžou dostat ven, a tak to pokračuje.

Ale to není argument pro to, aby se to vydrželo. Že něco pokračuje, samo o sobě nic nezaručuje o životech lidí, kteří uvnitř žijí. Jestli ti, kdo se sem přistěhují, zase odejdou se stejným dojmem, měla by to být ta úplně nejdůležitější informace, jakou tohle město může slyšet. A pravděpodobně je to zároveň ta, kterou slyší nejmíň.