Sladký cit, ne sladká vzpomínka

Stalo se vám někdy, že se vám přímo před očima objevila ideální žena -- a ne jedna, ale hned několik najednou?

Mně ano. Hned tři najednou.

Pro člověka, jako jsem já, který netrpí nemocí chuunibyou, ale tím, čemu říkám fuji-byou, a v jejím rámci takzvanou nemocí Tora-sana, to byla vážná věc.

A když jsem si jich všiml, bylo už pozdě. Neudělal jsem vůbec nic a léto skončilo.

Proč to tak dopadlo? Dodnes je mi to záhadou.

Nejdřív mi dovolte vysvětlit ten název nemoci.

Chuunibyou, doslova "nemoc druhého ročníku nižší střední školy", je japonský výraz pro kluka, který si o sobě myslí, že je mnohem větší, než ve skutečnosti je. U mě to bylo naopak, a tak jsem si vymyslel vlastní název: fuji-byou, nemoc toho, kdo je jediný svého druhu.

Tora-san je Kuruma Toradžiró z dlouhé filmové série "Otoko wa curai jo" (Být mužem je těžké). V každém díle se zamiluje do hlavní hrdinky. V každém díle neudělá vůbec nic a odjede z města. Nejrychlejší muž v Japonsku v zamilování, poslední na světě v jednání. Svou diagnózu jsem si vypůjčil od něj.

Jestliže chuunibyou nutí člověka, aby si připadal větší, než je, fuji-byou funguje obráceně. Ten druhý vypadá jako někdo, kdo je na světě jediný, a já vypadám jako beznadějný chlap, který je taky jediný svého druhu. Proto se nedokážu přiblížit. Nedokážu ani vyslovit její jméno. Zamilovat se umím na výbornou, jednat vůbec.

Bylo mi tehdy kolem třicítky. Ano, na to už jsem měl mít rozum.

Začalo to zájmovým spolkem.

V té skupině jsem si padl do oka s jedním mužem. Byla s ním dobrá řeč a po čase mě začal zvát k sobě domů. Byla tam manželka, byla tam dcera a byl tam neustálý provoz lidí ze skupiny.

V tom domě byly tři.

První byla ta manželka. Vlastně jsem ji předtím viděl v televizi a zaujala mě, a vůbec mě nenapadlo, že ji jednou uvidím naživo přímo před sebou. Nejdřív mi ztuhly oči, potom se rozbušilo srdce. Žena po třicítce -- manželka mého přítele. Můj ideál byl už v tu chvíli někde, kam jsem nemohl dosáhnout.

Druhá byla jejich dcera. Byla ještě náctiletá. Jednou mi z ničeho nic řekla, že mě má ráda. Jestli to myslela vážně, nebo žertem, jsem nepoznal. Nevěděl jsem, co na to odpovědět, a nejspíš jsem to prostě obrátil v smích. Dospělý chlap kolem třicítky. Je to trapné přiznání, ale na víc jsem se tehdy nezmohl.

Třetí byla žena po dvacítce ze stejné skupiny. Culík jí moc slušel. Byla veselá, uměla rozproudit společnost, a ať se mluvilo o čemkoli, člověka to nikdy neomrzelo. Chtěli jste u ní zůstat sedět.

Co se tváří týče, ty se mi popravdě už rozmazaly. Pamatuju si jen takové věci. Napsal jsem "ideální ženy", ale ve skutečnosti jsem na ně jen nalepil své vlastní představy, a s nimi třemi to nemělo nic společného.

Toho léta se mi v hlavě každý den odvíjel příběh. Scéna, kdy ji oslovím. Scéna, kdy mě odmítne. Z nějakého důvodu i svatba. Alespoň v mé hlavě bylo pořádně rušno.

Ve skutečnosti jsem jen seděl v tom domě a smál se se všemi ostatními. Nic nezačalo. Samozřejmě že ne.

Dnes chápu, že jsem se nedíval na ně. Díval jsem se na sebe, jak se dívám na ně. Hrál jsem si sám na hlavní postavu. Každá z těch tří byla hlavní postavou svého vlastního života a měla plnou hlavu svých vlastních dnů. Žádná z nich nebyla povinna vystupovat v mém příběhu.

Moje tehdejší představa o ženách pocházela skoro celá z mangy. A protože jsem ji četl ve špatném pořadí, měřítko, které jsem nosil, bylo pořádně křivé. Chtěl jsem jím měřit živé lidi. Samozřejmě že to nešlo. Takový jsem byl, těsně před třicítkou.

Přesto na ten nejhezčí večer nezapomínám.

Jednou večer se nás v tom domě sešlo hodně. Mezi láskou a alkoholem jsem brzy vypadl ze hry a šel si lehnout do vedlejšího pokoje. Jenže usnout jsem nemohl.

Není divu. Za jedinou fusumou -- posuvnou papírovou stěnou -- si ty tři povídaly a znělo to vesele. Slovům jsem nerozuměl. Jen občas se ozval smích. Za oknem zpívali cvrčci. Ležel jsem, poslouchal a díval se do stropu.

Když se dnes ohlédnu, byl to večer, kdy jsem byl nejblíž kruhu toho domu. Nebyl jsem s nimi v pokoji. Nebyl jsem součástí hovoru. Jedna stěna mezi námi, a já poslouchal jejich hlasy. A stačilo mi to -- podle toho poznáte, jak vážná ta moje nemoc byla.

Ta radost neměla dlouhé trvání. Konec opravdu přichází naráz, že.

Důvod psát nebudu. Napíšu jen, že čas, kdy jsem se v tom domě smál s ostatními, jednoho dne skončil.

Léto skončilo, cvrčků ubylo, dny se zkrátily, a to bylo všechno. Začalo to uprostřed léta a na podzim už bylo po všem. Pár měsíců, nic víc.

Jednou to ale ještě mělo pokračování.

Bylo to další rok. Ta třetí, žena ze skupiny, ke mně znenadání přišla. A vyprávěla mi, co se od té doby stalo.

Napíšu to na rovinu. Chtěl jsem ji obejmout tak moc, až to bolelo. A nemohl jsem. Kdybych ji tam objal, doplatila by na to později ona. To jsem věděl naprosto jistě.

Zůstal jsem tedy hledět před sebe a chladně jsem ji odbyl. Ani jsem se na ni nepodíval.

Jestli to bylo správné, nebo ne, na to dodnes nemám odpověď. Ale ten smutný výraz v její tváři už asi do konce života nezapomenu.

Jestli si tohle někdy přečte, chtěl bych se jí za ten den omluvit. To mi zůstalo dodnes.

Od té doby uplynuly desítky let.

Nic jim nevyčítám. Ty tři mi neudělaly vůbec nic zlého. Byly prostě tam. Ten, kdo neudělal nic, jsem byl já. A jediné, co jsem jednou udělal, bylo, že jsem někoho odstrčil.

A přesto lítost nemizí.

Měl jsem v tom domě být prostě jedním z nich. Neměl jsem na lidi lepit své představy a měl jsem s tím, kdo stál přede mnou, mluvit o tom, co bylo před námi. Kdyby ta skupina pokračovala, možná by pokračovalo i to spojení. Víc by nebylo potřeba, a já to nedokázal.

Je to zvláštní. Když si na to vzpomenu, je to pořád sladké. Sladké, a stejnou vahou to bolí.

Proto si nemyslím, že jde o "sladkou vzpomínku". Japonsky amai omoide. Stačí změnit jeden znak a je z toho amai omoi de -- "se sladkým citem". A to je přesně ono. Se sladkým citem jsem byl sám za sebe šťastný a nikomu jsem nic nedal. Nic víc v tom není.

Manželka ani dcera si na mě nevzpomenou, a je to tak lepší. Ta třetí si možná vzpomene. Ten výraz v její tváři jsem tam přece dal já.

Přesto: jestli se ty tři dneska někde smějí tak jako tenkrát za tou stěnou, stačí mi to.

Proč to tak dopadlo? Dodnes je mi to záhadou.

Přesto -- jestli teď před vámi někdo stojí, nedělejte to jako já. Než si příběh přehrajete v hlavě, promluvte si s tím člověkem. Než skončí léto.

Až to skončí, zbude jen sladkost a lítost přesně stejné váhy.