Váhal jsem, jestli to vůbec psát. Živím se obchodem — patří tohle na veřejnost?
Ale skutečná pochybnost byla jinde.
Lidi, kteří umírali v přesvědčení, že to dělají pro Japonsko, jsem celý život bral jako samozřejmost.
Neudělal jsem pro ně nic. Mám vůbec právo o tom mluvit?
Odpověď neznám. Píšu to i tak.
Když přijde srpen, televize i noviny se zaplní řečmi o „poválečné době“.
Každý rok znovu.
Japonsko válku prohrálo, takže musí uznat své viny a vyrovnat účty.
Válka se už nikdy nesmí opakovat.
To se říká.
Že by se válčit nemělo — s tím souhlasím.
Není důvod, aby se lidé navzájem zabíjeli.
Jenže právě ve chvíli, kdy se to říká,
se někde na světě lidé zabíjejí dál.
To je taky pravda.
Když jsem se ve škole učil dějepis, nevzpomínám si na jediného učitele,
který by o té válce mluvil pořádně.
Proč válka začala?
Proč Japonsko prohrálo?
To, co mě zajímalo nejvíc, se pokaždé přeskočilo.
Místo toho jsem poslouchal, jak strašné věci Japonsko páchalo
a že právě proto prohrálo.
Je u nás takové rčení: kdo vyhraje, je císařské vojsko; kdo prohraje, je vzbouřenec.
Prohráli jsme, takže ať si o nás říkají cokoli, musíme to snést.
Tak mě to učili. Už jednaosmdesát let.
A každé léto zase totéž. Kajte se.
Rád bych na to leccos odpověděl.
Jenže nic jsem nenastudoval a nic jsem neudělal,
a kdybych teď odpovídal, byla by to jen vypůjčená slova —
stejná jako ta, která po mně tu kajícnost chtějí.
Přiznám se upřímně: tohle období nemám rád.
Každý srpen se mi o něco hůř dýchá.
Ale nakonec vždycky dojdu k tomuhle.
Že si můžu psát, co chci, dělat, co mě baví,
a ještě si u toho stěžovat —
za to bezpochyby vděčím lidem, kteří tehdejší dobu prožili.
Těm, kdo padli daleko od domova.
Těm, kdo se zvedli ze spálenišť a tuhle zemi postavili znovu.
Můj dnešek stojí na tom, v co doufali.
Jestli mám právo o tom mluvit, pořád nevím.
Přesto i letos ponesu tu vděčnost v sobě
a nechám se tímhle létem provést.
