Ti, kdo si přicházejí pro funkci

Ti, kdo si přicházejí pro funkci

Před časem jsem napsal text s názvem „Když město upadá, slavnost se konat nedá“. Šlo v něm o to, že tři dny slavnosti jsou výsledkem toho, co se po celý rok budovalo, a ne nástrojem, jak to vybudovat.

Když jsem ho zveřejnil, došlo mi, že v něm není jediný konkrétní příklad. Napsal jsem, že pořadí je obrácené, ale neukázal jsem, jak takové obrácené pořadí vlastně vypadá.

Tentokrát tedy jeden příklad uvedu. Stalo se to zhruba před třiceti lety.

Poznámka pro čtenáře mimo Japonsko

Slavnost v Kakunodate není průvod. Každá ze starých městských čtvrtí, kterým se říká čónai, staví a táhne velký dřevěný vůz zvaný hikijama. Důvodem, proč se vůz táhne, je vykonat pouť a poklonit se.

Existují dva směry. Vozu, který jede k poutnímu místu, se říká nobori-jama, tedy vůz stoupající. Vozu na zpáteční cestě se říká kudari-jama, vůz sestupující. Když se dva vozy potkají v úzké ulici, ustupuje ten sestupující.

Hlavní odpovědný za vůz, šó-sekininša, je člověk, jehož úkolem je dovést vůz své čtvrti k poklonění. To je náplň té funkce. Všechno další z toho vyplývá.

Funkce má svou náplň

Slavnost v Kakunodate patří svatyni i chrámu zároveň: šintoistické svatyni Šinmeiša a buddhistické síni Jakušidó při chrámu Džódžuin. Sedmého je předvečer svatyňové slavnosti, osmého je hlavní den u svatyně a předvečer u chrámu, devátého je hlavní den u chrámu. Tato dvojí podoba je neobvyklá, je to pozůstatek starého prolínání šintó a buddhismu.

A jak jsem uvedl výše, vůz buď stoupá, nebo se vrací, a ustupuje ten, kdo se vrací.

Právě tady je jádro věci.

Jamabuccuke, srážky vozů, kterými je slavnost proslulá, nastávají tehdy, když se dva vozy potkají a vyjednávání o tom, kdo ustoupí, ztroskotá. Ale proč vůbec existuje strana, která ustupuje, a strana, která ne? Protože jedna z nich stoupá. Protože má kam jít.

Právě poklonění dává vyjednávání jeho logiku. Oba vozy mají svůj účel, a proto je z vyjednávání skutečné vyjednávání. Odeberte poklonění a nezbude nic než vítězství a prohra.

Poklonění tedy není nepovinný přívažek ke třem dnům. Je to důvod, proč mají ty tři dny takovou podobu, jakou mají. Když byla tato slavnost prohlášena významným nehmotným lidovým kulturním statkem, předmětem toho prohlášení byl celý obřad, nikoli srážky.

A hlavní odpovědný za vůz je ten, kdo vůz nahoru k poklonění dovede. To je náplň té funkce.

Rok, který jsem viděl na vlastní oči

Volba odpovědného probíhala takto. Nejprve se vyzvou zájemci. Pokud se nikdo nepřihlásí, někoho navrhnou. Pokud se přihlásí víc lidí, přítomní mladí muži hlasují.

Toho roku se předem vědělo, že se jeden zájemce přihlásit chce.

Jenže v určenou hodinu nedorazil. Byl odmítnut s odůvodněním, že přišel pozdě. Nový hlavní odpovědný byl rozhodnut na místě.

Byl jsem u toho. Nedokázal jsem to zastavit. To, že jsem byl mladý, není omluva. Blíž pravdě je, že místnost už byla rozhodnutá vytvořit nového odpovědného a vzpírat se nemělo smysl.

Přijít pozdě je chyba. To je nesporné. Ale tím, že ho na základě té chyby odmítli, se nikdo ani jednou nezeptal na to, zda některý z těch dvou hodlá dělat to, z čeho se ta funkce skládá.

A ten, kdo byl zvolen, toho roku k Šinmeiše nevystoupal. V hodinu poklonění jedl v blízkém podniku.

Kdyby se to stalo jednou, dokázal bych přijmout, že mu do toho něco přišlo. Lidé mívají důvody, které nemohou vyslovit nahlas.

Jenže pokud vím, dělá to tak každý rok. Nejen v tom roce, kdy tu funkci zastával. Ke svatyni nechodí, k Jakušidó chodí. Dělá to tak odjakživa.

Když se člověk něčeho drží každý rok, není to lenost. Je to postoj.

Jde tedy o věc věroučnou? Ani to nesedí. Existují buddhistické směry, které se poklonění ve svatyních vyhýbají. Jenže ty zpravidla vynechávají božstva i buddhy jiných síní stejnou měrou. Nevzejde z nich člověk, který odmítne svatyni a k Jakušidó přijde.

Neřídí se tedy naukou a nerozhoduje se podle nálady. Má nějaký svůj vlastní důvod a už desítky let se ho drží. Jinak se to vyložit nedá.

A ať je ten důvod jakýkoli, nemám v úmyslu se s ním přít. Zda se člověk klaní, nebo ne, je jeho věc.

To, co mi dodnes nejde z hlavy, přišlo až potom.

„Zvu tě, pojď se mnou najíst.“

Takhle zval lidi. Byl jsem u toho, když to řekl.

Co to znamená, že je člověk schopen tohle vyslovit?

Zaplatit za někoho je protihodnota. V okamžiku, kdy ji nabídl, dostalo poklonění toho druhého svou cenu. Cenu jednoho jídla.

Držet se vlastního postoje je v pořádku. Ale když chtěl ten postoj rozšířit i na ostatní, nabídl za to jedno jídlo. Tolik pro něj znamenalo poklonění druhých lidí.

A nikdo se nepokouší koupit za takovou cenu něco, co považuje za těžké. Obraťme to: člověk, který se svého postoje drží doopravdy, ví, že je to jeho vlastní věc a nikoho jiného. A protože to ví, tiše odstoupí stranou. Nikoho nezve.

Že někoho zvát dokáže, znamená přinejmenším to, že ho vůbec nenapadlo, že jde jen o jeho věc. A právě tohle mi nejde z hlavy.

Funkci ano. Náplň ne.

Proč tedy tu funkci chtěl?

Hlavní odpovědný dostává víc než jen poklonění. Dostává pravomoc rozhodovat o pohybu vozu. Zda při setkání ustoupit, nebo tlačit, jak dlouho nechat druhou stranu čekat, komu zachovat tvář. Drží v ruce rozhodnutí v jediné situaci, kdy se muži čtvrti za celý rok pohnou nejrozhodněji. Získává postavení ve čtvrti. Velí mladým.

Odeberte poklonění a z tohohle všeho neubude ani kousek.

Zbývá tedy jediný závěr. Chtěl tu pravomoc a poklonění bylo nepohodlnou doložkou, která k ní byla připojena.

Chtít okusit to vyjednávání — na tom samo o sobě nevidím nic špatného. Spíš si myslím, že většinu mladých, kteří k té funkci vzhlížejí, přitahuje právě tohle. Bez lidí, kteří chtějí hýbat děním podle vlastního úsudku, by to celé nejspíš nepřežilo.

Jenže chtít funkci a vzít si funkci jsou dvě různé věci.

Hlavním odpovědným by měl být ten, kdo chápe, že důležité věci leží i mimo ty tři dny. To si myslím dodnes.

A v tomto případě je problém ještě o krok dřív. Dovést vůz nahoru k poklonění, a přitom osobně zastávat postoj, že k tomu poklonění nechodí: ať ty dvě věci srovnáte jakkoli, dohromady nejdou. Věděl, že nejdou, a přesto si šel pro tu funkci. Zahodil to, co je náplní té funkce.

Ve způsobu volby chybí místo, kde by se na náplň někdo zeptal

Přesto nemá smysl obviňovat jednoho člověka.

To, že k Šinmeiše nechodí, je věc každoroční. Ve čtvrti to všichni věděli léta. Nebyl zvolen v nevědomosti. Člověk, o kterém se vědělo, že ke svatyni nechodí, byl pověřen tím, aby vůz ke svatyni dovedl. To se v té místnosti stalo.

A funkci si nikdo nevezme sám. To odmítnutí prošlo proto, že nálada v místnosti už tu byla připravená ho protlačit. Ani já jsem se nedokázal vzepřít. A pokud čtvrť volila i příští rok stejným způsobem, znamená to, že jí to tak vyhovovalo.

Jinými slovy: ve způsobu volby není okamžik, kdy by se někoho zeptali, jestli hodlá dělat to, z čeho se ta funkce skládá. Přihlášky, návrhy, hlasování. Jako postup na tom není nic špatného. A přesto o výsledku rozhoduje zápal a průbojnost toho, kdo o funkci nejvíc stojí.

Za takových podmínek vyhraje ten, kdo chce nejvíc. A ten, kdo chce nejvíc, bývá zpravidla ten, komu jde o postavení, ne o náplň. Někteří chtějí jen to, aby bylo jejich jméno slyšet.

Můžete ho obviňovat, ale příští rok se objeví stejný člověk. Dokud se nezmění způsob volby, bude se objevovat, kolikrát budete chtít.

Proč jsem přestal

S účastí na slavnosti jsem přestal asi před třiceti lety. V předchozím textu jsem napsal, že člověk, který odešel, možná nemá právo tohle všechno říkat.

Dovolte mi doplnit, proč jsem odešel.

Nejdřív, aby bylo jasno: nikdy jsem netoužil být hlavním odpovědným. Okolí mě označovalo za kandidáta, ale už od dětství jsem věděl, že nejsem člověk, který stojí nad ostatními. Povahy se hodí na různé věci. Ta moje se na tohle nehodila vůbec.

Tohle tedy není příběh někoho, kdo tu funkci nezískal.

A neodešel jsem ani proto, že by to byla dřina. Srážky, čekání, zima — to všechno člověk snese, pokud věří, že to má smysl.

Odešel jsem proto, že jsem poznal, že ten, kdo stojí nade mnou, tomu smyslu nerozumí a nenese ho. Od chvíle, kdy to člověk uvidí, vzniká uspořádání, ve kterém to bere vážně jen jedna strana. A když si toho jednou všimnete, pokračovat dál už nejde.

Mám za to, že z velmi podobného důvodu tiše odešlo značné množství mladých lidí.

Zlé na tom je, že takový odchod se neprojeví v žádném čísle. Osmnáct vozů letos vyjede znovu. Když nebude dost rukou, přivedou se ruce zvenčí. Ze čtvrti to vypadá přesně tak jako loni. Nikde se nevede záznam o tom, kdo přestal chodit a proč.

Neubylo lidí. Ubylo podílu těch, kteří byli ochotní nést ten smysl. A právě na tohle se nikdo nedívá.

Kdo ponese těch zbývajících tři sta šedesát dva dní

V předchozím textu jsem napsal, že porady o tom, jak zpestřit ty tři dny, se konají každý rok, a ptal jsem se, kolik se jich koná o tom, co s těmi zbývajícími třemi sty šedesáti dvěma.

Tentokrát je otázka o krok dřív.

Jak vlastně vybíráme lidi, kteří těch tři sta šedesát dva dní ponesou?

Pochybuji, že s tím zápasí jen naše čtvrť.

Obcházení kvůli darům, trapné chvíle při odmítnutí, příprava vozu, běžné záležitosti čtvrti po celý rok. Nic z toho se během těch tří dnů neukáže. Nic z toho neskončí na fotografii.

Tomu, kdo si přijde jen pro efektní tři dny, tahle práce nepřipadne. Nepřipadne mu, a někdo jiný ji mlčky doplní.

Dokud to tak funguje, zvenčí nic rozbitého nevypadá. V den samotný forma drží.

Rozbíjí se zbytek roku, a protože se tam nikdo nedívá, nevšimne si toho, dokud to není rozbité docela. Vyplave to za pět let, za deset, jako rok, kdy z nějakého důvodu nikdo nepřijde.

Tou dobou už člověk, který to způsobil, dávno není ve funkci. Není koho volat k odpovědnosti. A při pohledu na to, že se nic nemění, protože se není koho zeptat, odejde další várka mladých.

Na co se nikdo neptá

V dřívějším textu, „Několik dní jsem přemýšlel, co je na Kakunodate dobrého“, jsem psal o darech. Snižovali jsme částku, kterou naše domácnost dávala, a od jednoho roku už si pro ni nikdo nepřišel. Podrobnosti nechám tam. Tehdy mi došlo, že ten člověk nechodil ověřovat, zda jsme pořád součástí čtvrti. Chodil si pro tu částku.

Ve stejném textu jsem zmínil i jinou čtvrť, kde prý nikdo z místních nezastává žádnou odpovědnou funkci, dary se přesto vybírají a nový vůz se staví podle přání účastníků, kteří přicházejí zvenčí. Je to z doslechu a nemohu za to ručit. Pochybuji ale, že je to jediná čtvrť takového tvaru.

Když si to postavíte vedle sebe, má to všechno stejný tvar.

Když se volí hlavní odpovědný, nikdo se nezeptá, zda hodlá dělat to, z čeho se ta funkce skládá. Když se vybírají dary, nikdo se nezeptá, zda ta domácnost ještě chce ke čtvrti patřit. Když se shánějí ruce, nikdo se nezeptá, co si tady ten člověk bere na starost.

Ptá se jen na to, zda je někdo do funkce, zda se sejde částka, zda stačí počet hlav. Nic víc. Všechno jsou to čísla, která stačí mít pohromadě do dne D.

Doplnit formu a neptat se na obsah. Tři dny takhle obstojí.

Zbývajících tři sta šedesát dva ne.

Pokud tohle má opravdu pokračovat, otázka nezní, co s těmi třemi dny. Zní, jak rozhodneme o tom, kdo dostane na starost těch zbývajících tři sta šedesát dva.