Je Sanpei ještě v řece Hinokinai?

Znáte Curikiči Sanpeie?

Je to stará manga. Chlapec jménem Sanpei se prorybaří horami a řekami. Nakreslil ji Takao Jaguči, který se narodil tady v Akitě, ve vesnici směrem k Jokote, kde padá neuvěřitelné množství sněhu. Řeky a hory v té manze proto nikdy nebyly krajinou odněkud z dálky. Byly to přímo Akita.

Nešel jsem k řece proto, že jsem četl tu mangu. Bylo to naopak. Byl jsem u řeky skoro každý den, a právě proto se mě ta manga tak dotkla.

Tehdy, jakmile přišlo léto, byl v Hinokinai vždycky někdo. Mohli jste pod mostem něco lovit a nikdo se nezlobil. Mohli jste plavat a slyšeli jste nanejvýš dávej na sebe pozor.

Byl mezi námi kluk, který uměl chytat vranky holýma rukama, a my ostatní jsme jeho způsob okoukali. Kdo něco chytil, odnesl si to domů. Objevilo se to k večeři. Tak to prostě chodilo.

Dnes přejíždím po mostě a v řece nejsou žádné děti. Ani jedno.

Přemýšlel jsem, proč.

Zčásti prostě proto, že dětí ubylo. Počet dětí narozených v tomhle městě je zlomkem toho, co býval, když jsem byl kluk. Už jen kvůli tomu jich v řece musí být míň.

Ale nemyslím si, že je to celé vysvětlení.

Kdysi to, co jste chytili v řece, vedlo k večeři. Vranky, jelci, kterým jsme říkali zakko, cokoliv to bylo, když jste to donesli domů, šlo to do kuchyně. Rybaření nebylo koníčkem. Bylo částí každodenního života. Přesně takový je svět Sanpeie. Za činem ulovení vždycky existuje místo, kde se úlovek sní.

Dnes stojí rybaření samo o sobě jako koníček. Existuje vybavení, existuje technika, existuje sezóna, a celé se to uzavírá samo v sobě. Neříkám, že je to špatně. Hinokinai zůstává řekou ayu díky lidem z rybářského družstva, kteří každý rok vysazují mladé ryby a starají se o vodu, a jen díky tomu tam vůbec nějaké ryby jsou.

Jenže koníček vyžaduje vybavení, techniku, čas a peníze. To nejsou dveře, kterými by dítě prošlo. Ty staré dveře, do kterých se vstupovalo tak, že jste holou rukou vytáhli vranku, byly v úrovni země. Někde po cestě přestaly být tyhle nízké dveře vidět.

To, že děti zmizely z řeky, a to, že se řeka odstřihla od kuchyně, jsou nejspíš dvě strany jedné jediné změny. Nikdo za to nemůže. Nikdo si to nezvolil. A přesto je ztracené ztracené.

Je mi z toho smutno. Proto tohle píšu.

Odsud dál píšu dětem.

Nejspíš si myslíte, že řeka patří dospělým, kteří rybaří. Že na vás budou křičet, když do ní vlezete. Že potřebujete nějakou povolenku. Že tam možná vůbec nesmíte.

Mýlíte se. Aspoň tohle chci říct jasně.

Plavat, brodit se, vlézt do vody. To je zdarma. Žádné vyřizování, žádné povolení, vůbec nic. Řeka patří všem.

Obracet kameny a hledat pod nimi hmyz je taky zdarma. Sladkovodní krabi, piskoři, larvy vážek, na nic z toho nepotřebujete žádnou povolenku.

Povolenka přichází na řadu, jen když lovíte určité vyjmenované druhy ryb. A i tak dítě zaplatí skoro nic.

A dál už nejdu. Víc nenapíšu.

Kterých ryb se to týká. Kolik to stojí. Jaká velikost je příliš malá na to, aby se ryba směla vzít. Kdy začíná a končí hájení. Všechno je to řádně stanovené, družstvo vám to řekne, když zavoláte, a je to vytištěné v brožuře, kterou vydává prefektura.

Zjistěte si to sami.

Když vám někdo srovná všechny odpovědi do řady a vy je jen posloucháte, nejspíš vás to brzy přestane bavit. Sanpei si věci vždycky zjišťoval sám, došel tam sám, sám si to ověřil. Takový člověk nefunguje na vědomostech, které mu někdo podal.

Jestli opravdu chcete k řece, zjistíte si to. Můžete poprosit dospělého, aby zavolal s vámi. I to patří k tomu jít k řece.

Jedna rada.

Když někdo rybaří, nelezte do vody blízko něj. Už jen tohle vás udrží mimo potíže. Ti lidé stráví hodiny tím, že jdou po jediné rybě, a jedno šplouchnutí to celé zničí. Což zároveň znamená, že když si necháte kousek odstup a pozdravíte, nikdo nemá důvod se zlobit.

Mám podezření, že většina lidí, kteří se řece vyhýbají, se jí vyhýbá čistě na základě představy, že by na ně někdo křičel. Nikdy jsem tady ve skutečnosti neslyšel o dítěti, na které by rybář křičel.

Poslední věc, a tuhle vás hledat nenechám. Prostě vám to řeknu.

Málem jsem se utopil pod mostem Unosaki.

Voda nebyla vysoká. Byl obyčejný den. Pata mostního pilíře se vymele tak, že je v dně řeky prohlubeň. Vlezl jsem do ní, voda se tam dole točila dokola a tělo mě tisklo k pilíři. Nemohl jsem se dostat ven.

Pomyslel jsem si: tak a je to, tady umřu.

Zmítal jsem se bez přemýšlení a nějak se dostal pryč. Ne proto, že bych byl dobrý plavec. Měl jsem štěstí. Dodnes si to myslím.

Pata pilíře se vymílá proto, že proud naráží do stavby a zahlubuje se do dna, a stává se to u kteréhokoliv mostu kdekoliv. Není to nic zvláštního jen pro Hinokinai a shora to vůbec nepoznáte. Často platí, že čím klidněji místo vypadá, tím spíš to tak je.

Proto mi slibte tři věci.

Zaprvé. Choďte tam s dospělým. Ne sami. Ani jen s kamarády.

Zadruhé. Noste plovací vestu. Možná vám připadá, že to nevypadá dobře. Existují situace, kdy je to důvod, proč se vrátíte domů.

Zatřetí. Nechoďte tam po dešti. Tam, kde stojíte, může být jasno, a přesto může pršet výš v povodí, a voda stoupne. Rozvodněná řeka je nejlíp brát jako úplně jiné zvíře.

Takao Jaguči také odborně dohlížel na knížky o rybaření pro začátečníky určené dětem. Člověk, který uměl nakreslit strach z řek tak jako on, přesto chtěl děti učit rybařit. Ne je držet dál, protože je to nebezpečné, ale učit je, protože je to nebezpečné. Myslím, že v tomhle pořadí to bylo.

O prohlubni u paty toho pilíře jsem se dozvěděl tak, že jsem v ní málem umřel. Kdyby mi to někdo řekl předem, nikdy bych si tím nemusel projít. Tohle je tedy ta jediná věc, u které vám neřeknu, ať si ji najdete sami.

Sníst rybu, kterou jste sami chytili, doma u sebe. To je dobré.

Něco na tom je rozhodujícím způsobem jiné než jíst něco koupeného. Neumím to pořádně převést do slov, ale je to jiné. Mám podezření, že právě tohle Sanpeie tak posedlo.

Řeka Hinokinai tam pořád teče. Pořád v ní jsou ryby. Pořád tam jsou vranky. A ani pravidla vás odtud nevyhánějí.

Zbývá jen si to zjistit a jít.