Když si vybereš špatně, budeš litovat

Tohle se stalo před čtyřiceti lety.
Věci, které by dnes ve škole nikdo nedovolil, tu nechávám přesně tak, jak byly. Slova, která mi řekli, to, co udělali mně, i to, co jsem dělal já sám -- nic jsem nezměnil.
Chci, aby se to četlo jako špatný příklad, a kdybych to nepohodlné zamlčel, ztratilo by to smysl.

Jestli si to přečte někdo, kdo si zrovna vybírá školu, bude to nejlepší.
Píšu to hlavně proto, abych si v tom udělal pořádek.

Jedna střední škola, sobota odpoledne, uprostřed tréninku juda. Zničehonic:

Trenér: "Když se ti nechce, jdi domů." Zařval.
Já uvnitř: Popravdě se mi nechce a už mě to ani nebaví, tak fajn, půjdu domů. A vyrazil jsem k šatně.
Trenér: "Ty odcházíš?!" Zase zařval.
Já uvnitř: Řekl jsi, ať jdu domů, když se mi nechce, tak jdu domů, a teď se ptáš, jestli odcházím. Takže odejít nesmím?!
Trenér: [tady použil hanlivé označení pro člověka, který neslyší a nemluví -- slovo, které by dnes nikdo nevytiskl] "Ty odcházíš?!"
Já uvnitř: Co po mně vlastně chceš. Takže odejít stejně nesmím. Do prdele. A vrátil jsem se do dojo.

Pak mě nenechal odpočinout. Až do konce tréninku jsem dělal motodachi -- toho, kdo stojí a nechá se pořád dokola házet. Soustředěná palba. Upřímně, mělo to blíž k šikaně.
Jeden z nich mě podrazil a šel na škrcení, tak jsem předstíral, že jsem v bezvědomí. Zvedl mě a dal mi facku. V obličeji měl čirý triumf.

Po tréninku mi všichni se smíchem vysvětlovali, že v takové chvíli se přece říká "Neodejdu!" nebo "Nechte mě trénovat!"
Vážně? Dělal jsem to poctivě, a když ti někdo řekne, ať jdeš domů, jestli se ti nechce, copak to nikoho neotráví? Co přesně se počítá jako "chuť trénovat"? Rozuměl jsem tomu ještě míň než předtím.

Když se ohlédnu, tímhle to začalo. Trénovat naplno mi začalo připadat směšné a přestal jsem do toho dávat cokoli opravdového.
A proč jsem vlastně na tu školu šel? Spíš než že bych to nevěděl -- došlo mi, že to byla chyba.

Ve skutečnosti jsem měl původně jít na průmyslovou střední školu. Můj třídní ze základní školy, který zároveň vedl judo, věděl, že na všeobecnou střední se dostanu bez problémů, a tak řekl: "Ne na průmyslovku. Půjdeš na všeobecnou." A řekl to, až když už byly přijímačky přede dveřmi. Předtím tvrdil, že na průmyslovku se dostanu i bez doporučení.

Otravoval mě s tím až do dne, kdy se odevzdávaly přihlášky, takže jsem to vzdal a přihlášku podal. Nerad, na školu, na kterou jsem jít nechtěl. A byl jsem přijat.
Tehdy se výsledky četly v televizi i se jmény přijatých a já se na to těšil. Jenže večer předtím zavolal trenér z té střední školy mé matce, že jsem prošel, a matka mi řekla, že jsem prý přijatý.
Těšil jsem se, že se to dozvím sám. To byla první radost, o kterou mě připravili.

Pak nástup do školy. Z nějakého důvodu se právě naším ročníkem začala škola měnit na školu připravující na vysokou. Vyučování mělo začínat v 8:30 místo v 9:00.
Moment. Na školu, která míří na univerzity, jsem jít nechtěl. Na vysokou jsem se nechystal. Byla to nuda a hned od prvních dnů to bylo něco jiného, než co mi slibovali.

Takže: místo řemesla na průmyslovce se z toho staly hodiny pro budoucí vysokoškoláky, se kterými jsem neměl co dělat, a nudily mě. Neměl jsem důvod se učit. Kolikrát jsem odevzdal prázdný papír a dostal nulu...
Přesto jsem kromě angličtiny nikdy nepropadl (pod 40 bodů) a školu dokončil.

Uvažoval jsem, že se dám na špatnou cestu, ale na základce jsem viděl dost polovičních výtržníků a nesnášel jsem představu, že bych se hnal ve smečce, takže se ze mě průšvihář nestal. Nebo spíš -- možná jsem všechno špatné stihl už na prvním stupni.
Tehdejší radostí bylo donekonečna se poflakovat v obchodě, který vedl starý pán s manželkou a v němž byl celý svět dětských snů -- v hračkářství "Hitsujiya", které už dávno není.

Taky vlivem rodičů jsem občas potají chodil do herny pachinko (japonská hazardní hra podobná pinballu). Když mě přistihl učitel na obchůzce a seřval mě, ani jsem neodešel. Zůstal jsem a hrál dál.
Důvod je ten, že jsem tehdy nekouřil a nekouřím dodnes.
Kouřit u pachinka znamenalo podmínečné vyloučení; hrát pachinko bez cigarety znamenalo napomenutí a nic víc. Nechápal jsem to.
No, aspoň jsem nikdy neměl nouzi o kapesné. To bylo jediné, co mě těšilo.
Když se na to dívám dnes, i tohle bylo součástí toho, jak jsem si kus po kuse sám zahazoval důvod chodit do školy.

A pak jaro ve třetím ročníku. Trenér, který mě do téhle školy dostal, přecházel na jinou školu, a cestou ze soustředění mě zapřáhl, abych mu pomohl uklidit věci.
Tehdy řekl další hloupost: "Co kdybys přestoupil na střední školu ve vedlejším městě?"
Co to ten člověk mele, pomyslel jsem si. Chceš mi kvůli svým plánům znovu zamíchat životem? A hlavně, na tu školu bych neměl hlavu, takže tohle se neříká ani z legrace.
Pak na začátku třetího ročníku přišel jiný trenér a oddíl pomalu skončil.

Nového trenéra jsem zpočátku nesnášel, ale staral se o mě i po škole a sehnal mi práci. Byl to opravdu dobrý učitel.
Jednou mi zalichotil: "Kdyby ses narodil v době válčících států, mohl z tebe být velký vojevůdce."
Naproti tomu trenér, který mě do té školy dotlačil, mi poté, co jsem si u zkoušek do státní služby vybral město, řekl: "Od teďka je mi jedno, co s tebou bude," a tím to skončilo.

V tu chvíli jsem si řekl, že s tímhle člověkem už si budu jen tak nezávazně vycházet.

Jedno vedlo k druhému a nakonec jsem skončil ve stejném oboru jako otec. A dodnes si myslím, že jsem měl jít na tu průmyslovku.
Kdybych šel, věděl bych toho víc, než vím teď.

Až sem to vypadá, že za to může trenér.
Sám jsem si to dlouho myslel.

Jenže ten trenér, který mě na tu školu dotlačil, to ukončil větou "od teďka je mi jedno, co s tebou bude", jakmile jsem si práci vybral sám.
Člověk, který ti něco doporučí, za to, co přijde potom, odpovědnost nenese. Nemůže ji nést.

Ten, kdo nakonec na přihlášku napsal, kterou školu chce -- nerad, uondaný, ale byl jsem to já.
A po čtyřiceti letech tu lítost pořád vláčím s sebou jako uchikomi, pořád dokola stejný hod.

Takže co chci říct. Když se v době, kdy je potřeba se rozhodnout, nerozhodneš doopravdy, dopadneš jako já: budeš si pak jen mlít pod vousy a litovat.
I když ti někdo něco doporučí, vybírej tak, abys nelitoval -- škola, práce, na tom nezáleží. To, co sis představoval už jako dítě, si drž a rozhoduj se podle toho. To je nutnost.

Klidně ať jsou proti.
Jen musíš umět vlastními slovy říct, proč tam chceš jít.
Když to říct neumíš, ještě jsi to nedomyslel. Což taky znamená, že máš pořád čas přemýšlet.

Neříkám, že dospělí se mýlí vždycky.
Byl tam trenér, který se o mě staral a po škole mi sehnal práci.
Poslechni si je. A pak se rozhodni sám.

Můj sen ze základní školy zněl: chytat královské lososy a stavět sruby v Kanadě.
Ano -- dostal jsem plnou dávku "Curikiči Sanpeie" od Takaa Jagučiho a myslel jsem to vážně.
Takže judo jsem dělat vůbec nechtěl.