Proč jsem dokázal s omatsuri skončit

Kdo žije v Kakunodate, ten si zamiluje dvě události. Dvě věci, kterými se tu nadchne úplně každý.
Jednou je prohlídka rozkvetlých třešní. Tou druhou je omatsuri, naše slavnost.

Jako rodák z Kakunodate jsem miloval obojí.
Od jistého okamžiku mi ale na omatsuri přestalo záležet. Ne že bych si ji zprotivil. Prostě jsem o ni ztratil veškerý zájem.
Je mi skoro šedesát a od doby, kdy jsem se naposledy zúčastnil, uplynulo třicet let. Promlčecí lhůta vypršela, tak si ten důvod dovolím sepsat.

Nic není děsivější než řeči lidí.
Že jsem prohrál boj o postavení. Že jsem utekl. Že jsem si zanevřel na svou čtvrť. Říká se ledacos a není na tom pravdy ani zbla.
To, co teď napíšu, jsem nikdy nikomu neřekl. (Nebo možná jednou.)

Řečeno jednoduše: v Kjótu mi došlo, že Kakunodate no Omatsuri, slavnost mého rodného města, je nejšpinavější slavnost v Japonsku.

V roce 1994 se u příležitosti 1200. výročí založení Heian-kjó konal Zenkoku Gion Matsuri Yamakasa Junko, průvod, který svedl do Kjóta slavnostní vozy z celé země. Naše omatsuri se ho zúčastnila.
Narodil jsem se v roce 1969, takže mi tehdy bylo dvacet pět. Moje poslední slavnost tedy spadá někam mezi pětadvacátý a sedmadvacátý rok života.
Je to zhruba dvaatřicet let, takže i kdybych to ještě dva roky protahoval, třicet let uplynulo.
A právě ten průvod je klíčem k tomu, proč jsem skončil.

Byl jsem jedním z těch, kdo tam jeli.
A dokud jsem tam nejel, věřil jsem bez jediné pochybnosti, že Kakunodate no Omatsuri je nejlepší v Japonsku.

Mýlil jsem se.
Hudba a tanec ano. Ty jsou opravdu nejlepší v Japonsku a tenhle bod neustoupím ani dnes.
Ale hikiyama, ty velké vozy na kolech, byly ze všech nejhorší. A způsob, jakým jsme je táhli, taky. Říkám to jako člověk, který u toho byl.

Přijel jsem dřív, abych pomohl se stavbou našeho vozu, takže jsem neviděl všechno.
Přesto jsem měl přípravy ostatních měst přímo před očima.

Nezbývalo mi než se dívat, zaujatě a v úžasu.
Díly vyndávané kus po kuse z pečlivě vyrobených beden a sestavované jeden po druhém. I ty největší a nejtěžší vozy se opatrovaly s obrovskou péčí.
A ten náš? Stavěla ho parta z jiné čtvrti, ale základní práce je stejná.
Jenže péče šla stranou a rozhodovala rychlost. Jak nejrychleji to dát dohromady. Nebylo v tom k tomu vozu ani špetka lásky.

Ten pocit mě dodneška neopustil.

A hned potom, v předvečer průvodu.
Dva vozy z našeho kraje se jen ocitly proti sobě a strhla se hádka.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Přijeli jsme až do Kjóta a oni se tady perou o něco, čemu žádný cizí člověk nemůže rozumět.
Šel jsem to zarazit. Nevšímali si mě. Jeden z nich řval, jako by přijel do Kjóta výhradně proto, aby si vyřídil staré účty.
Nechtěl jsem, abychom se veřejně ztrapnili, tak jsem šel znovu. Tentokrát na mě zařval starší z mojí vlastní čtvrti: nech to být, do toho se neplet.

Pravda, nebyla to hádka naší čtvrti. Mohl jsem to nechat plavat.
Ale k čemu je jezdit až do Kjóta a předvádět Kakunodate v té nejvíc hojine podobě? Hojine je v akitském nářečí člověk bez špetky rozumu.

Nakonec to vyšumělo a nikdo nezmoudřel, jako pokaždé.

Další den jsme táhli vozy ulicemi, hikimawashi. I tady mě něco trápilo.

Pohnuli jsme vozem před obrovským davem turistů, zastavili a nechali tanečnice vystoupit. To je v pořádku.
Problém je, co jsme mezitím dělali my. Pod vozem jsme do sebe klopili plechovky piva.

Zatímco vůz stál kvůli tanci, my jsme pod ním pili. Pak jsme se zase pohnuli. A pořád dokola.
Nemá to smysl.
Všichni ti turisté vzhlížejí ke krásnému tanci, a když sklopí oči, uvidí houf mladíků, jak do sebe lije pivo. Řekl by tomu někdo krása? To byla otázka, která se do mě zaryla.
S Kakunodate no Omatsuri je to takhle. Ve chvíli, kdy se hikimawashi změní na představení pro turisty, ztratí tažení vozu smysl, vyprchá z toho duch a je to nuda.

Jistě, představení pro turisty jsme dělali i dřív. Ale tak nudné mi to nikdy nepřišlo.

S tímhle pocitem jsme dokončili yama-buttsuke, obřadní srážku dvou vozů, toho dne sehranou pro turisty, a pustili se do rozebírání.
A tam mi bylo znovu mizerně.

Ostatní města rozebírala své vozy s velkou pečlivostí. Vůbec neměla v úmyslu to stihnout týž den. Byla to práce na několik dalších dní.
My? Vyndat figuru z vrcholu a zbytek výzdoby strhat holýma rukama.
U nás je to normální. Sám jsem to tak léta dělal. A přesto mi ta práce nikdy nepřišla tak prázdná jako tehdy.

Co vlastně znamená "nejlepší v Japonsku"?
Možná to byl přesně ten okamžik, kdy se nejlepší slavnost v Japonsku změnila v tu nejhorší.

To musel být ten spouštěč.
Začal jsem se ozývat proti všemu, že by se to mělo dělat jinak, a došlo mi, že takhle dlouho nevydržím.

A ještě něco. Stačí jeden špatný pohyb a ta slavnost může někoho zabít.
Kdybych u toho zůstal, mohl bych někoho zabít já, nebo to mohlo zabít mě. Zhruba tehdy jsem si to začal myslet.
Jenže něco takového nahlas neřeknete, tak to neřeknete. Vyslovit to dokážu teprve posledních deset patnáct let.

Tehdy spousta lidí věděla, že po hlavním průvodu a po večerních jízdách zůstávaly za vozy poházené prázdné plechovky a odpadky.
Bylo toho otřesné množství, hlavně plechovek od piva.
A uklízely to party od vozů? Ne. Uklízeli to lidé, kteří v těch ulicích doopravdy bydleli.
Důvod je prostý. Ve špíně se nedá žít a je to nehygienické.
Myslím, že zhruba tehdy si party začaly uklízet samy. Neměl jsem důvod si to hlídat, takže jsem to zapomněl.

A posledním spouštěčem byl zvyk táhnout za vozem vlečný vozík.
Myslím si, že právě tohle zničilo to nejlepší, co na omatsuri bylo.

Vůz, ve kterém přebývá bůh, a za ním vozík, který slouží jako odkládací plocha na náklad. Proč?
A někdy cestou začal ten vozík vypadat jako zvyk, který tu byl odjakživa. Je mi to záhadou.
Jestli ten vozík je, nebo není, mění to způsob tažení i celkový dojem. Přivěsí ho, ačkoli to vědí, a slavnost kvůli tomu zešedla.
Vidí to, nebo ne? To nevím.

Vím, která z našich čtvrtí s tím začala, ale o to nejde.

Jde o to, že nikdo nevidí, že to přivěsili prostě proto, aby si ulehčili práci. A když to uvidí, nikdo tomu neudělá přítrž.
Odjakživa to jede na "všichni ostatní to dělají, tak to děláme taky", a to je ošklivý způsob, jak něco udržet při životě.
Stačí říct "všichni ostatní to dělají, tak proč je to špatně, když to uděláme my?" a nikdo už nic nenapravuje. K žádné debatě nedojde. Prostě se to předá partě na příští rok.
Nakonec je to stejné jako kosho, vyjednávání mezi dvěma vozy o právo průjezdu. Výmysly, pokroucená logika a vyhraje ten, kdo promluví první. Mám podezření, že ten zvyk prostě jede dál.

Když něco takového napíšu, někdo mi řekne: "Kosho, jo? A přitom tys ze sebe u té turistické srážky nedostal ani slovo, viď." To je pravda. Přesně tak to bylo.
Jenže tehdy mi bez varování nařídili udělat něco, na co jsem se nikdy nepřipravoval. Mám povahu, se kterou se mi do hlavy nedostalo nic a z pusy nevyšlo nic.
Nikoho nenapadne, že člověk může být prostě špatný v improvizovaném vyjednávání.
Spíš si myslím, že se chtěli dívat, jak se svíjím.

A ještě tohle. Dokud jsem se v průběhu slavnosti bavil a šel domů spokojený, stačilo mi to. Ani tenhle způsob uvažování není dobrý.

A přesto, tehdy, když jsem nic z toho nevěděl a účastnil se s čirou radostí, byla omatsuri opravdu nádherná.

Poznání té druhé skutečnosti mi ji zhořklo. K tomu se přidalo vědomí, že se nikdy nestane slavností, jakou bych ji chtěl mít. Poházené odpadky a vlečné vozíky to dorazily a veškerá chuť účastnit se ze mě vyprchala.

I tak jsem tu slavnost miloval, takže jsem ještě chvíli doutnal a chodil po městě a nadával na to i ono.
Když se moje nemoc zhoršila, přestal jsem chodit ven úplně.
A dnes ten zájem zmizel docela.

Po třiceti letech mohu říct jedno. Jsem rád, že jsem skončil.
A ještě víc než to. Měl jsem to prohlédnout dřív a najít si jinou radost. Tak málo toho lituji.

Poslední věc.
Nepíšu to proto, abych vzpomínal, a nepíšu to proto, abych někoho obviňoval.

Jestli chcete, aby Kakunodate no Omatsuri byla lepší, zajeďte se aspoň jednou podívat na slavnosti v jiných prefekturách. Na vlastní oči.
Bez pohledu ven nezjistíte, co vám chybí.
Já jsem toho důkazem. Dokud jsem nejel do Kjóta, bez váhání jsem věřil, že ta naše je v Japonsku nejlepší.

Pokud to těm, kdo si omatsuri dnes užívají, dá důvod se aspoň jednou zastavit a zamyslet, stálo za to to napsat.