Nepral jsem se tolik, jak si lidé myslí, a silný jsem nebyl

Tohle je vyprávění z doby, kdy jsem byl ještě zdravý. Nebo spíš z doby, kdy jsem byl ještě hloupý.

Než jsem se nadál, říkalo se o mně, že jsem ostřílený rváč a "hojine" (v akitském nářečí člověk bez špetky rozumu).
To druhé nepopírám. Připadal jsem si tak tehdy a připadám si tak dodneška. To sedí.
Ale "ostřílený rváč" je vedle.

Souboj na život a na smrt jako z komiksu? Takových vzpomínek mám sotva pár. Přesněji řečeno žádnou.
Kdyby mi někdo řekl, že jsem prostě jen vzteklý cholerik, souhlasil bych mnohem ochotněji.
Vybuchnu kvůli jedné nevinné větě jako průtokový ohřívač. To se nezměnilo dodnes.
A vybuchuji náhodně, většinou podle toho, jaká je zrovna ve vzduchu nálada. Aspoň si to o sobě myslím.

Nejspíš se o mně ve skutečnosti neříkalo "ostřílený rváč", ale "má nakročeno ke rvačce".
Kdo je vzteklý cholerik, ten se ke rvačce dostane rychle.
Kdo mě zná, ten teď určitě kývne: "Přesně tak, to je ono."

Jenže mít ke rvačce blízko a doopravdy se poprat jsou dvě různé věci. Ke skutečné rvačce došlo málokdy.
Většinou mě okolí zastavilo a tím to skončilo.
Moje pěsti tedy nemají ani ponětí, jaké to je někoho udeřit. Mám krásné čisté ručičky.

Ale no tak, dělal jsi přece judo, takže bys neudeřil. Hodil bys ho, podrazil nebo škrtil.
Na to nemám co odpovědět.

A přesto do třiceti nemám jedinou vzpomínku na rvačku, která by stála za řeč.
I když je možné, že si ji jen nepamatuji.

S pitím je to ovšem jiná písnička.

Dnes to přiznám na rovinu. Někdy se napiji a neudělá to se mnou vůbec nic. Jindy mě alkohol semele a přijdu o paměť.
Když mě nesemele, jsem tichý mudrc, až je to k nevíře.
Problém je ta druhá varianta. Děsil mě okamžik, kdy se ráno probudím.
Matka mě znenadání vzbudila a začala křičet. Pokaždé jsem jí dělal starosti.
Dodnes mi říká, že když jsem chodil po hospodách nebo když přišly slavnosti, jen se modlila, aby se nic nestalo.

Zdá se, že jsem po alkoholu pořádně řádil.
Pil jsem, až se mi vypnula paměť, a lidem kolem sebe i těm, s nimiž jsem pil, jsem způsobil spoustu nepříjemností.

Možná právě proto.
Možná mi Bůh schválně nasadil nevyléčitelnou nemoc, abych už nikomu neubližoval. Občas mě to napadne.
Od té nemoci jsem s pitím přestal. Matka má radost, že jí ubyla jedna starost.
Dodává ovšem, že povahu mi to stejně nespravilo, takže je to nastejno.

Kdo mě zná, ten by mě nejspíš označil za "kikane" (v akitském nářečí výtržník, rváč).
Po pravdě si ale myslím, že jsem zbabělec, který se jen tváří silně.

Důvod je v dětství.
Když jsem byl "warashi" (v akitském nářečí malé dítě), byl jsem ubrečený, počůrával jsem se a bylo i hůř.

Znáte to.
Z ubrečeného caparta, co se počůrával, vyrostl takový pořádný chlap.
V mém případě jsem ale jen vyrostl do výšky.

Přesto právě díky tomu, že jsem samá výška a k ničemu, jsem se nemusel prát zbytečně.
A to zas není tak špatná výměna.