„Dědek s hůlkou spouští svou jarmareční řeč"

Vážené panstvo, dámy a pánové, nastražte uši!

Kde jsem se narodil a jak jsem vyrostl — to nechme stranou. Domov mám na severu Japonska, kde sněhu bývá po pás. Jmenuji se Isamu Hibari, ale lidé mi říkají prostě „dědek s hůlkou".

Cože? Že mi za tři roky bude šedesát? Nerozesmívejte mě! U nás v Japonsku vás v šedesáti navlečou do červené vesty jako oslavence — ale tím mě nevystrašíte. Já se o hůl opírám už dobrých dvacet let, jsem mazák! Říkejte mi dědku, staříku, strejdo — mnou to už dávno ani nehne.

A teď to hlavní, panstvo, přistupte blíž! Před sedmadvaceti lety jsem stál jednou nohou na převozníkově loďce, u řeky, přes kterou se zpátky nejezdí. Jenže starý Enma, soudce podsvětí, zalistoval ve svých knihách a zahřměl: „Ty tu ještě nemáš co pohledávat! Dole máš nedodělanou práci!" A tak jsem mazal zpátky se staženým ocasem.

Od té doby žiju z daru — přesčas, nastavený čas, prodloužení, říkejte tomu, jak chcete. A kdo dar dostal, má ho splácet. Tak zní zákon poctivého tuláka. Jenže komu? A čím?

Vzpomínám: ležím v nemocnici a laskavost sestřiček mi jde do morku kostí. Pak mě pustili domů — a naděje se vytratila jako pára nad hrncem. A právě tehdy to přišlo: zpoza moří, až z Čech, ke mně doletěl zpěv a úsměvy tamních děvčat. Jako by mi říkaly: „Hej, ty tam — žij!" Ten den jsem se rozhodl: tenhle dluh splatím ženám celého světa.

Jenže — podívejte se na mě. Žádný krasavec, žádný boháč. Mám jen tyhle dvě ruce a řemeslo, kterému jsem se naučil při rehabilitaci. Tak přistupte, panstvo, a pohleďte na ty košíky! Pásek k pásku, osnova a útek, upleteno s větší láskou než umem a s větší paličatostí než obojím dohromady! Pravá, nefalšovaná ruční práce — dědek na to dává vlastní hlavu!

Jestli to k něčemu je? Jestli to k někomu doletí? To ví jen nebe. Ale konečně — tři roky před šedesátkou — to celé dostalo tvar.

A když už se zpovídám, přiznám i tohle: mám nemoc, nad kterou doktoři lámou hůl — zatímco já se o tu svou aspoň opírám! Říkám jí „Torova nemoc", podle Tora-sana, hrdiny nejmilovanějšího japonského filmového seriálu „Otoko wa curai jo" (volně: „Být mužem je těžké"). Potulný jarmareční prodavač, který se v každém dílu bezhlavě zamiluje — a v každém dílu dostane košem. To jsem celý já: zamilovat se, dostat košem, a znovu od začátku. Věk na ženění mi mezitím ujel jako rychlík. Na nemoc z lásky lék nenajdete — ani v Japonsku, ani nikde na světě.

Takže jestli vám můj způsob připadá podezřelý — ani se vám nedivím. Ale jedno odpřisáhnu, na co budete chtít: nemám se za co stydět, ani za mák!

Šedesátka, sedmdesátka — co na tom! Dokud dýchám, pojedu v tomhle řemesle dál, s tím se přestat nedá.
Cože? Že by bylo načase se konečně usadit?
— Ale, ale, panstvo! Tohle jediné se přece neříká. Řeknete to — a je po celém představení!