Manga a já

Nejdřív ze všeho: knihkupectví Sato Kagesho, které mi mangu už přes padesát let nosí a nosí ji dodnes, dlužím víc díků, než dokážu vyslovit.
Kdyby mi ji nenosili, popravdě nevím, jestli bych z mangy byl nadšený i teď.

Tak blízko mi manga vždycky byla. Tak blízko, že ji považuju za svou učebnici, a že většinu toho, co vím, jsem se naučil čtením.
Říct, že manga byla učebnicí mého života, není žádná nadsázka.

Tady jsou ty, které mi naskočí, aniž bych po nich musel sahat.

Rybaření: Tsurikichi Sanpei, od Yaguchi Takaa.
Psi: Shiroi Senshi Yamato, od Takahashi Yoshihira.
Chlapství: Kohha Ginjiro a Yamazaki Ginjiro, od Motomiya Hiroshiho.
Útěcha: SPLASH!, Komorebi no Moto de..., Sakura no Hana Saku Koro, Tenshi no Okurimono a Angel Heart, od Hojo Tsukasy.
Převlékání: Family Compo, od téhož Hojo Tsukasy.
Auta: Yoroshiku Mechadoc a Restore Garage 251, od Tsuguhary Ryujiho.
Motorky: Baribari Densetsu, od Shigena Shuichiho. (S tím příběhem to nemá vůbec nic společného, ale jako kluk jsem si vyslechl spoustu "Hibari, Hibari." Bari-bari, Hibari. Když nad tím tak přemýšlím, poslouchám to dodnes.)
Kvašení: Moyasimon, od Ishikawy Masayukiho.
Motokáry: capeta, od Soda Masahita.
Šamisen: Those Snow White Notes, od Ragawy Marimo.
Hudba: BECK a nově THE BAND (v srpnu 2026 stále vychází), od Harolda Sakuishiho.
Společenský tanec: Welcome to the Ballroom (v srpnu 2026 pozastaveno), od Takeuchi Toma.

A pokud jde o baseball, je to hlavně Mizushima Shinji.
Dokaben, Yakyukyo no Uta, Dantotsu, Ikkyu-san, Otoko Doahou Koshien, Dai Koshien, Heisei Yakyu Soshi, Ohayo K-jiro, Asako no Yakyu Nikki, Abu-san.

Pro člověka, který mangu nečte, je tohle seznam samých jmen a nic víc.
Pro mě je to doopravdy školní rozvrh.

Kvůli Tsurikichi Sanpei jsem až do konce základní školy chodil každou volnou chvíli chytat ryby do Hinokinai, řeky, která protéká naším městem.
Pak jsem v prvním ročníku střední vyrazil lovit do rokle pod čajovnou na průsmyku Senzan, nahoru k hranici mezi prefekturami Akita a Iwate.
Cestou zpátky se stalo něco, o čem jsem si myslel, že mě to zabije.
Kvůli tomu mi můj trenér juda řekl v našem nářečí yamere. Konec. Od té doby jsem si ani jednou nezachytal.

Psy jsem měl rád dřív, než jsem o nich četl, a doma jsme jich za ta léta měli dva nebo tři.
Rád bych jednoho měl i teď, jenže na procházce by nakonec on táhl mě, takže to nepřipadá v úvahu.

Na základní škole jsem chtěl mít od Tamiye model Toyoty Celica XX předělaný do podoby z Mechadoku a už nespočítám, kolikrát jsem kvůli tomu došel do hračkářství Hitsujiya, které dávno zavřelo.

Od třicítky jsem četl víc z řady Magazine.
Díky tomu se dokážu bavit o kvašení, aniž bych kdy spatřil jediného mikroba.

Nacvičovat judistické hody dokážu celý den, ale tančit neumím.
Přesto mě dostává, jakou dovednost je potřeba k tomu, aby se ta atmosféra zvedla z ploché stránky. Netančil jsem ani krok, a chtělo se mi poznat svět společenského tance.

A pak, ze stránky, která by neměla vydat žádný zvuk, přichází zvuk.
Pohled na chlapce, který se své hudbě postaví čelem, byl pro nedoslýchavého člověka, jako jsem já, čirá závist.
A pokaždé, když si to znovu čtu, se stydím za kluka, kterým jsem byl. Za toho, co nesnášel zvuk, dělal v hodinách hudební výchovy scény a ztrpčoval život učiteli i spolužákům.

Nejspíš je na tom vidět, že jsem četl řady Jump a Magazine. Když si to takhle vyskládám, tohle byla moje společnost.
A těch, které se mi staly biblí, je pořád ještě víc, než dokážu vyjmenovat.

Zajímavá jsou ta dvě jména na začátku.
Yaguchi Takao pocházel z Yokote, Takahashi Yoshihiro z vesnice Higashinaruse. Oba vyrostli v horách Akity.
Kluk z Akity si zamiloval rybaření a psy díky manze, kterou nakreslili muži z Akity.
Trvalo mi spoustu let, než mi to došlo.

Zvláštní na tom je tohle. Rodiče mi jako warashi, což je v akitském nářečí malé dítě, nekupovali skoro nic. Ale mangu mi kupovali bez jediného slova odporu.
Proč byla povolená zrovna manga, dodnes nevím.
Když se zeptám matky, řekne jen, že jsem si o ně říkal, tak mi je koupila.

Ne že bych mohl mít, co se mi zlíbí. Ale týdeníky a měsíčníky, které jsem chtěl, číst směl.

Zpočátku to byl hlavně týdeník Jump.
Pak se mi týdeníky znenadání zprotivily. Nechal jsem jich a začal hltat měsíční Jump a Magazine a dvouměsíčníky z obou řad.

Především ta zvláštní vydání: mimořádná čísla složená skoro celá z povídek na jedno čtení. Z těch stránek vzešla spousta autorů, jejichž jména dnes zná každý.
Semínkem ONE PIECE byla povídka v letním speciálu roku 1996. Semínkem Fist of the North Star byla povídka ve Fresh Jump, dalším titulu téže řady.
Kupoval jsem je všechny a všechny přečetl. Kdyby je rodiče neprohlásili za nepořádek a nevyhodili je, měly by dnes cenu zlata.

A teď možná přijde to hlavní.

Ten Takahashi Yoshihiro se prý vyučil u Motomiya Hiroshiho.
Tehdy jsem samozřejmě nemohl tušit ani to, že je z Akity, ani to, že se učil u Motomiyi.
Četl jsem je, protože se mi líbily. Manga, kterou máte rádi, žádný důvod nepotřebuje.

Potíž je v tom, že u Motomiya Hiroshiho jsem pořadí čtení spletl úplně.

Vlítl jsem rovnou do Kohha Ginjiro a Yamazaki Ginjiro.
Muž kráčí mlčky vepředu. Žena jde za ním.
Přijal jsem to bez ptaní, prostě jako řád věcí.

Přesně tohle se stává, když je vaší učebnicí manga.

Ty správné znalosti jsem nikdy nepochytil, a tak jsem ta léta netrávil ničím jiným než tím, že jsem holky doháněl k pláči.
A vyrostl ze mě nemotora, který netušil, jak se k ženě chovat.

Když se ohlédnu, měl jsem u Motomiya Hiroshiho začít knihou Ore no Sora.
Kdybych ji četl první, dozvěděl bych se, co je láska, a k oběma Ginjirům mohl přejít až potom.

Kdybych to pořadí nespletl, nemuseli mě mít tak neradi.

Pořád si myslím, že bylo dobře, že mou učebnicí byla manga.
Jenže v jakém pořadí ji číst, to mě nikdo nenaučil.

A co vy?
Byla někdy nějaká manga, jejíž vliv byl tak silný, že to u vás vyšlo? Nebo že to jako u mě nevyšlo?

Nebo pořád ještě něco hledáte?