Když město zpustne, slavnost se konat nemůže

Když jsem byl dítě, říkával mi jeden starší soused tohle:

"Slavnost trvá tři dny, ale ty tři dny nejsou ta slavnost. Slavnost je celý rok, všech tři sta šedesát pět dní."

Tehdy jsem slavnost miloval nade všechno, takže jsem si to vyložil asi tak, že když se dá užívat celý rok, tím líp. Jakmile se rozezněla hayashi (slavnostní hudba), měl jsem výbornou náladu, a když skončila, počítal jsem na prstech dny do dalšího roku. Dál dětská hlava nedohlédne.

Pochopil jsem ta slova až jako dospělý, když jsem dostal trochu odpovědnosti.

Neříkal, že je celý rok veselo.

Říkal, že těch zbylých tři sta šedesát dva dní existuje proto, aby ty tři dny byly možné.

Kolik lidí v tomhle městě dnes o celém roce přemýšlí jako o slavnosti?

Odkud se berou lidé, kteří táhnou hikiyamu?

Můžete slavnostně prohlásit, že jde o obřad pro bohy, ale pokud nechápete, na čem to celé stojí, tiše to zanikne.

Aby se slavnost mohla konat, musí být lidé, kteří potáhnou hikiyamu (slavnostní vůz).

Odkud se ti lidé vezmou?

Přece z těch, kdo bydlí okolo. Teprve když tam někdo žije, je vůbec možné obřad konat. V kraji, kde je jen bůh a nikdo kolem nebydlí, se slavnost konat nedá.

A ti lidé tam nemohou být jen tak a přitom žít. Tohle je ten zásadní bod.

Sehnat lidi nestačí

Aby bylo živo, je potřeba lidi přivést. Jenže přivést je do čtvrti samo o sobě nestačí.

Ti, kdo se sešli, i ti, kdo je svolali, potřebují místo, kde budou moci dál žít. Tedy životní prostředí v tom nejvšednějším smyslu.

Dům k bydlení. Práci. Obchod, kde se dá nakoupit. Školu i lékaře.

Ani tohle nevznikne samo od sebe.

Někdo něco vyrábí, někdo to používá, a co zbude, se prodá jinam. Peníze, které se vrátí, jsou tím, z čeho se žije.

Teprve na tom všem může stát slavnost.

Pořadí je obrácené

"Uspořádejme slavnost a město ožije."

Takhle to nejspíš vidí spousta lidí. Jako dítě jsem to tak viděl taky.

Ve skutečnosti to ale funguje opačně.

Slavnost město nezbohatne. Město se má dobře, a proto se slavnost může konat.

Představte si školní sportovní den.

Běžet můžete proto, že každý den jíte a hýbete se. Ne že byste mohli jíst proto, že jste běželi.

Se slavností je to stejné. Ty tři dny jsou výsledkem toho, co se nastřádalo, ne nástrojem, jak to nastřádat.

Mám dojem, že tohle si dost lidí plete.

Ve městě není živo. Neprosperuje. A přesto se žádá, aby aspoň slavnost byla velkolepá a plná života. To je obráceně.

A pokud mohu soudit z toho, co jsem viděl, ti, kdo to říkají nejhlasitěji, dělají pro prosperitu města v běžných dnech nejmíň.

Co leží mimo ty tři dny

Slavnost tedy nejsou dny obřadu.

Je to stav, kdy lidé žijící okolo toho boha prožívají své dny a cítí, že život stojí za to. Ten stav sám je slavnost. Tři dny z něj jen vyrůstají jako výsledek.

Při haribanu (pozdrav, který si čtvrti během slavnosti vyměňují) se pronese: "Přišli jsme do vaší čtvrti udělat živo." Jako formulace na tom není nic špatného. Slyšel jsem to mnohokrát a stál jsem i na té straně, která to říká.

Jenže hikiyama projíždí ulicí se staženými roletami, místem, kde není vidět živá duše, tři dny v roce.

Dá se tomu říkat "udělat živo"?

Komu přesně?

Devět míst, kam se lidé scházejí

Nejsem vzdělaný člověk, tak si vypůjčím něco užitečného.

V chrámu Čikkó Kójasan Šakain, patřícím ke škole Kójasan Šingon, se traduje tohle:

　1. Lidé se scházejí tam, kde se scházejí lidé
　2. Lidé se scházejí tam, kde je pohodlí
　3. Lidé se scházejí tam, o čem se mluví
　4. Lidé se scházejí tam, kde se dá snít
　5. Lidé se scházejí tam, kde je něco dobrého
　6. Lidé se scházejí tam, kde najdou uspokojení
　7. Lidé se scházejí tam, kde z toho něco mají
　8. Lidé se scházejí, aby je něco dojalo
　9. Lidé se scházejí, aby našli srdce

Je to ten typ vět, které člověk jednou uslyší na semináři pro obchodníky, a upřímně, jako mladý jsem si u toho říkal, že to jsou jen hezká slova.

Ale když si těch devět srovnám znovu, popisují přesně slavnost.

　Jedna až tři jsou důvody přijít.
　Čtyři až šest jsou důvody chvíli zůstat.
　Sedm až devět jsou důvody vrátit se.

A ani jedno z těch devíti se nedá připravit za tři dny.

Řeči navazují na loňský rok. Pohodlí je otázka cest, obchodů a záchodů. Sny, dojetí i srdce: pokud je nemají lidé, kteří tam žijí, není co podat návštěvníkovi.

Stačí, aby vypadlo jediné z devíti, a zůstane jen tvar.

Něco, co je jen tvar, vypadá, že pokračuje, zatímco se to každý rok o kus obrousí. Nepříjemné na tom je, že v daném roce to obroušení není vidět. Uvidíte ho naráz po deseti letech.

Jak je na tom Kakunodate dnes?

Je to turistické město, takže lidé přijíždějí. Jenže většina jen projde.

Projdou se, vyfotí si to a jedou domů.

Kolik je tu dnes míst, kde návštěvník opravdu utratí peníze? A kam ty peníze potom odtečou?

Pokud vím, jsou to obchody se suvenýry a jídelny u placeného parkoviště poblíž třešňové aleje, a moc dalšího ne.

Z hlediska kjú-čónai (staré čtvrti města) je to místo, které se slavností nemá nic společného.

Odjakživa se říká, že slavnost patří kjú-čónai. Spolužáci, kteří tam bydleli, mi to opakovali dost často.

Tak se ptám. V jakém stavu ty staré čtvrti dnes jsou?

Říct "ulice se staženými roletami" nestačí. Jsou tam prázdné domy, prázdné parcely a místa ponechaná na pospas počasí, protože je nikdo nedokázal uklidit.

Tohle lemuje obě strany cesty, kudy hikiyama jezdí.

Každý rok se mluví o tom, že chybí ruce na tažení. Každý rok se mluví o tom, že nejsou mladí.

Jenže to není příčina. To je následek.

Ruce na tažení se rodí jen tam, kde se dá bydlet, pracovat a vést domácnost.

Co se ve starých čtvrtích v takovém stavu dá na tři dny oživit?

Řeknu to natvrdo: možná se nepozvedá město, ale naše vlastní pocity.

Mám právo tohle říkat?

Přestal jsem se slavnosti účastnit asi před třiceti lety, takže na to možná nemám právo. Jsem si toho vědom.

A když se mě někdo zeptá, jak má město od zítřka zbohatnout, žádný chytrý nápad nemám. Po všem, co je výše, je to slabé, ale je to pravda, tak to sem píšu.

Co říct mohu, je tohle: z odstupu je líp vidět, co je za hranicí těch tří dnů. Zevnitř vám ty tři dny vezmou všechno. To je zcela pochopitelné.

Píšu to tedy jako úkol někoho, kdo stojí venku.

Každý rok se schází lidé kvůli tomu, jak ty tři dny vydaří.

Kolikrát se sejdou kvůli zbylým tři sta šedesáti dvěma dnům?

Co bude po obou stranách této cesty

Nakonec bych se rád zeptal mladých, kteří tohle čtou.

Až budete dospělí, co byste chtěli mít po obou stranách cesty, kudy jezdí hikiyama?

Obchody? Domy, ve kterých někdo bydlí? Nebo stejné prázdné parcely jako dnes?

Chytrý nápad nemám. Ale času na přemýšlení máte vy mnohem víc než já.

Pokud opravdu chcete, aby slavnost pokračovala, práce je mimo dny slavnosti.

Když město zpustne, slavnost se konat nemůže.