„Jarní spánek“ po padesátce: Život se třicetiletou záhadou
„24 hodin s tváří na polštáři: Záhada mého každoročního systémového selhání.“
Už je to 30 let, co žiju se vzácným onemocněním zvaným OPLL. Nevím, jestli to, co prožívám teď, jsou následky této nemoci, nebo něco úplně jiného. Ale od té doby, co jsem překročila padesátku, se v mém těle každoročně na přelomu února a března objevuje tato „nepochopitelná chyba“.
Přichází to bez varování. Jednoho rána se probudím a tělo mám těžké jako z olova. I pohnout prstem vyžaduje nepředstavitelné úsilí. Letošní „stav“ začal minulý týden a je obzvlášť urputný. Chuť k jídlu zmizela a i vůně jídla mi připadá cizí, jako by se mě už netýkala.
„Je to snad deprese?“ ptám se sama sebe. Ale není to ono. Není to psychický smutek, je to spíše neodolatelná, biologická potřeba spát. Výraz „klid na lůžku“ je příliš slabý. Chci být přitisknutá k matraci 24 hodin denně a propadat se do hlubin vědomí. Jako by ze mě bylo stvoření, které musí těsně před příchodem jara upadnout do zimního spánku, protože vyčerpalo veškerou energii.
Nechtěla bych, aby to vypadalo jako „lenost“. Přiznávám, že každý den mám chuť utéct od povinností, které musím udělat. Ale tohle není ten případ. Proč bych to dělala schválně? Vždyť já jsem ta, kdo tratí na tom, když vypadne na dva týdny z provozu. Moc dobře vím, že taková „sabotáž“ vlastního života uškodí nakonec jen mně.
Nejpodivnější je ten konec. Když to přejde, zmizí to tak náhle, že si říkám: „Co to proboha bylo za utrpení?!“ Ta tíha je pryč, jako by nikdy neexistovala.
Má to lékařské jméno? Je to vrtoch menopauzy, nebo dlouhý stín mé nemoci OPLL? Těchto čtrnáct dní „prázdna“ zůstává největší záhadou mého života. Co se to v mém těle vlastně děje, zatímco já jen nekonečně spím?